Co na to průzkum
Je to jako v té anekdotě o panu Kohnovi, jak bědoval ovaj ovaj, ovaj ovaj, a oni se ho ptali, co bude, Kohn, bude mor? A on že ne, ovaj ovaj a oni, tak co bude, vyhoří celé město? A on ne, ovaj ovaj, mnohem horší. Tak co, Kohn, tak to řeknou! A on řekl: Bude to pořád stejný! To je ilustrace stavu výzkumů volebních preferencí. Jedna agentura hlásá, že vyhraje ODS, druhá ČSSD, ale obě že ta či ona vyhraje jen o fous. Takže volební pat bude pokračovat: ani jedna, ani druhá strana nedokáže prosadit svoji koncepci a bude se patlat kolem nesmyslů a bude tahat a podplácet přeběhlíky a budou pokračovat všechny ty nechutnosti otravující veřejnou scénu. Pomohl by jiný volební zákon, který by kupříkladu dal vítězi bonus, jenže zde narazíme na faktor bezcharakternosti a ten způsobí, že je takový nápad nerealizovatelný: kapři si nevypustí rybník a ani jedna, ani druhá strana by nepřekousla prohru - za cenu, že by musela pustit, dejme tomu, pět křesel vítězi: vždyť by těch pět uvolněných soudruhů muselo pracovat (skoro) jako každý jiný!
Zajímavější jsou indikace stran TOP 09. Jak se dalo čekat, Kalouskův podnik ubírá hlasy ODS - ovšem, celkem logicky, TOP 09 je také liberální strana, a taky zeleným, ano, zelené volilo hodně lidí, kteří uvěřili na novou politiku a na změnu, kterou jim Bursík s bolavým Zubem(ovou) nemohl poskytnout. Takže ani masivní podpora TOP 09 těžko povede k zásadní změně na scéně - jen se křesla přelijí, bude míň modrých a víc topistů, barvu jim ještě nikdo nepřisoudil.
No a jak je to s těmi průzkumy? Čtěte v dnešním zpravodajství: Lidé mají raději Paroubka než Topolánka, tvrdí průzkum placený ČSSD.

Fejk do diplomacie
Zpravdajství nám předkládá trháky typu vosy mají jedovatější žihadla než kdykoli před tím a taky že se ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk chystá do diplomacie.
Svědčilo by to o tom, že mu nějaký potměšilý orangután hodil na hlavu kokosový ořech anebo že ho nějaká mamba štípla a dala mu nervový jed do žil, ochromující inteligenční centra. Přejeme panu řediteli brzké uzdravení a těšíme se na setkání u skvělého pavilonu lachtanů.

JAK ŽIVOT JDE: Ještě k té Koreji - příhoda s godzillím vejcem.
Uvědomil jsem si, že jsem nepověděl jednu hezkou příhodu z návštěvy v Koreji.
Zastavili jsme se v obci Danyang-gun v provincii Severní Chungcheong (když už to potřebujete vědět přesně). No a jak tam stojíme na chodníku, všiml jsem si, že naproti je krámek, kde se prodávají kameny. Takže jsme se tam šli s Ljubou a naším kamarádem Jaroslavem podívat.
Byl to maličký krámek, uvnitř dva chlapíci, jeden starším, druhý mladší. Příchod tří bílých ďáblů pokládali za příznivé zjevení, byli na nás velmi milí, konví polili kameny vystavené na chodníku, uvařili nám kafe a dávali najevo, že si můžeme odnést kamenů kolik budeme chtít, zadarmo. Peníze odmítli. Na fotce je ten starší kamenář s pytlíkem kafe.

Vzali jsm si tedy tři. Jarda prohlásil, že jsou to vejce Godzilly a že se co chvíli nová godzillátka vylíhnou. Leč nevylíhla se ani ve zbývajících dnech naěeho pobytu v Koreji, načež nastal den balení a odletu. Jedno godzillí vejce jsme nechali Jardovi, druhé, to menší, dali do kufru a větší vejce i Ljuba dala do batůžku, kvůli nadváze.
Na letšti jsme odbavili kufry (s jedním godzillím vejcem) a pak jsme šli na pasovku a do bezpečnostního rámu. Já nesl notebook a tašku s foťáky, Ljuba batůžek taky s foťákem a navíc s větším godzillím vejcem.
Čím se dostávám k jádru příběhu. Sekuriťáci spatřili godzillí vejce na monitoru a hned, aby ho Ljuba vytáhla a že to nesmí do kabiny. No tak to vyhoďte, navrhl jsem. Kdepak, namítali. Zřejmě nechtěli, aby godzillí vejce zůstalo v prostoru letiště, to se dá pochopit. To musíte podat jako zavazadlo, řekli.
Tři sekuriťáci mě vyprovodili do haly. Už jste někdy podávali godzillí vejce jako zavazadlo v letadle? Pro mě to byla premiéra. U šaltru byl chlapík, velmi ochotný. Nejdřív, že godzillí vejce musí být v krabici. Byli jsme naštěstí v Koreji, ne v českém Blbákově - znamenalo to, že krabici sežene on, u nás bych ji sháněl já. A on ji sehnal. Pak že to musí být přelepené páskou. Čas se vlekl a už jsem viděl, jak zůstanu v Soulu na letišti - mobil mi tu nefungoval, Korea v níž před padesáti lety byl hladomor a byla to zaminovaná poušť kde dohořívaly požáry po bombardování, je dnes technologicky úplně jinde než my. Chlapík sehnal pásku. Pak trval na jmenovce, musel jsem vyplnit jmenovku a on ji připevnil páskou k té krabici. Drama tím ale neskončilo. Šel jsem zpátky k průchodu do pasovky, tam mě vyhnali, protože jsem už měl v pase jejich razítko. Totéž u druhého průchodu. Pak jsem si vzpomněl, že jsem šel godzillí vejce odbavit nějakým služebním vchodem. Tam mě ale nechtěli pustit, protože se mezi tím vystřídala směna a ti, co věděli, že nějaký evropský magor jde uplatnit godzillí vejce jako zavazadlo, ti už odešli domů chroupat kimči (korejské velmi smrduté kysané zelí, Korejci ho milují, přičemž kimči je jeden z asi sedmi důvodů, proč bych v Koreji nerad strávil zbytek života).

Jdu na finále. Pustili mě dovnitř. Setkal jsem se s Ljubou, společně jsme nasedli do letadla. To nás dopravilo do Prahy. Tam jsme šli vyzvednout zavazadla.
No a na tom pásu jako první zavazadlo vyjela krabice omotaná páskou a opatřená jmenovkou a uvnitř godzillí vejce.

Příbeh o vidličce
Na příběh o godzillím vejci reaguje pan C.W.:

Nemůžu si pomoct, ale nad vaší historkou se musím podělit o tom, jak jednou jedna vidlička cestovala z Prahy do Jižní Karolíny, kde bydlím už od r. 1985.
Krátce po revoluci jeden můj kolega jel do Prahy, bydlel u mé rodiny a dali mu pro mne takový ten cibulakovy stojánek se servírovacím nářadím. Měl ho v batůžku. Na letišti v Praze mu nepovolili vzít do letadla vidličku s cibulakovým držátkem. Vidličku nakonec uložili do krabičky a byla podána jako další zavazadlo. Když si v New Yorku vyzvedadal zavazadla, tak vidlička ve škatuli se nezjevila. Když reklamoval chybějící zavazadlo a oznámil, že jde o vidličku ve škatuli, tak mu nechtěli věřit. Žádali jsme reklamaci na Deltu a měli jsme zajímavé telefonáty - jo? vám chybí vidlička???? Po 14 dnech nám vidlička ve značně potlučené krabici byla doručena až ke dveřím a ukázalo se, že k nám cestovala až přes Austrálii a pak nějak skončila v Alabamě, než se dostala až k nám. Při tom svetaběžení ji prasklo držátko. Nezapomenutelné bylo, že když nám ji doručili, tak jsme museli škatulku otevřít a potvrdit, že obsah, tj. vidlička, je správný. Výraz na tváří toho šoféra, co jsme mu to museli podepsat, byl nezapomenutelný.