Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě potvrdila podezření, že se Rusové snaží vyvolat ve veřejnosti odpor proti americkému radaru. K tomu závěru došel nejeden soudný člověk bez pomoci profesionálních analytiků. Stačí si položit otázku "komu to slouží" a odpověď je nabíledni.

Neznamená to samozřejmě, že každý, kdo je proti radaru, je automaticky agentem ruských revanšistů, kteří touží po obnově impéria. V lidech je hluboce vkořeněná nechuť proti čemukoli vojenskému a nechuť vůči všemu velmocenskému, ať je ta velmoc Rusko nebo Amerika. Právě těchto "nechutí" Rusové obratně využívají.

Smutné ovšem je, že na jejich lep ochotně usedají politici. Někteří jsou vysloveně v ruském vleku, upozorňuje BIS, aniž by jmenovala. Je kupříkladu jasné, že obnova ruského vlivu je velká zářná naděje komunistů, kteří vyvázli z převratu 1989 bez ztráty kytičky a jsou stále drzejší a agresivnější. Truchlivý je ovšem pohled na sociální demokraty. Jejich stínový ministr obrany Petr Hulinský ochotně papouškuje ruské argumenty do médií a nestydí se i v hospodském stylu nadávat ministryni Parkanové. I to mu možná poradil ruský generál Jevgenij Bužinský, když mu dával v Lidovém domě školení právě v době podepisování dohody o umisťování amerického radaru v Česku.

Nic nového nevíme, jen nám BIS potvrdila naše tušení. Co dál?

Jestli parlament dohodu o radaru neschválí, budeme zase o krok blíž ruskému chomoutu. A počkáme si na nějakou další výroční zprávu BIS, aby nám to potvrdila.
A ještě něco. Jakmile zpráva vyšla, začali se politici hemžit a předstírat činnost. To je BIS neinformovala dřív? Jak to, že se zajímají až teď, pět minut před, ale možná i po dvanácté?

JAK ŽIVOT JDE: Oči gorily
Ještě se ve vzpomínce vrátím k poslednímu semináři Idifu v pražské ZOO. Jedno ze zastavení je vždy v pavilonu goril. Když tam přijdeme, čekánás drobná obtíž - zapotí se čočky objektivů. Naštětsí tam mají foukadlo, kterým se dá objektiv vysušit, chytré opatření - takových podobných chytrých opatření je v pražské ZOO plno.

Králem houfce goril je pan Richard. Říká se o něm, že nemá rád foťáky s velkým objektivem a když na něj někdo takový kanón namíří, rád skáče na sklo a to pak je leknutíčko.

Přišli jsme tam a Richard nikde - jen členové jeh stádečka se tu a tam povalovali v hromadách dřevité vlny. Nakonec jsme ho našel: hned vlevo od vchodu, v zastrčeném koutě výběhu, má Richard pelíšek. Je to fakticky postýlka, asi metr nad zemí. Tam, v šeru, skoro ve tmě, ležel Richard.

Přistoupil jsem ke sklu. Ležel tak metr a půl od skla... naštěstí na druhé straně. Nedělal nic, jen tak ležel a koukal se na mě.

Ty jeho oči! Setkal jsem se s jeho pohledem už při několika předešlých návštěvách. Je to jiný pohled, než když se na vás dívá kterékoli jiné zvíře. Máte dojem, že se na vás dívá člověk zakletý do obrovské hmoty gorilího samce. Přepadl mě trapný pocit, že očumuju nějakého člověka, který tam leží a chce mít klid.

Takže jsem se vzdálil dřív, než se Richard pokusí mi sebrat foťák s nepřiměřeně velkým objektivem.