ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Zákon za obzorem
Jak je to s magnetickou resonancí? Přiznám se, že nemám ponětí a píšu tohle Poslední slovo v naději, jako když se hází kámen do klidné hladiny: vyšplíchne to a uvidím, jakou odezvu to udělá. Co to magnetická resonance v jádru vím. Je to medicinální vyšetřovací metoda, kdy se pomocí magnetického pole se tvoří velké množství obrazů snímaných z různých "vrstev" těla, takže je možné zrekonstruovat trojrozměrný obraz. Nuže, v souvislosti s touto metodou čtu:
"Směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/40/ES, která možná měla bohulibé cíle ale připravovali jí úředníci, kteří o lékařských metodách nemají ani ponětí, poslala MRI na smetiště."

MRI, to je ta vyšetřovací metoda, doslova ve zkratce. Za rok se takto v Evropě vyšetří osm miliónů pacientů s nádorovým onemocněním. S tím je ale konec, prohlásil na zářijové konferenci ECCO (European Cancer Conference) profesor Dag Rune Olsen. Podle výzkumů profesora Stuarta Croziera z univerzity v Brisbane je vystaven nadlimitnímu záření každý, kdo se přiblíží na metr od skeneru magnetické rezonance. Takže opravdu, má profesor Olsen pravdu, že Směrnice Evropského parlamentu poslala MRI na smetiště, protože nyní může každý zaměstnanec, který na pracovišti MRI třeba jen zametá, žalovat nemocnici kvůli poškození svého zdraví?

Možná poslala, možná neposlala. Od doby aféry s "evropskými úly" jsem opatrný. Pamatujete? Evropská unie nařídila jednotné rámečky pro plástve a ty měly jiné rozměry, než užívají naši včelaři, tudíž naši včelaři musí zrušit svoje úly a obstarat si euroúly, jinak je umlátí eurobyrokrat svou aktovkou. Brzy se ukázalo, že je to nesmysl, ale dodnes spousta lidí věří, že nás od euroúlů zachránila bdělost našich realistů v čele s paní Bobošíkovou.

Nic snazšího, než se do příslušné směrnice podívat. Vyšla 30. dubna roku 2004 a stanoví limity pro expozici elektromagnetického záření. Čtu směrnici ze začátku do konce a od konce na začátek a pátrám, na základě čeho může zaměstnanec žalovat nemocnici za to, že se přiblížil na metr ke skeneru a z čeho plyne katastrofický závěr, že je s MRI konec a že se osm miliónů nádorově ochořelých občanů EU může jít klouzat. Třeba to tam někde je, třeba to nevidím. Článek o sankcích je jediný, jmenuje se "sankce" a stanoví, že "členské státy stanoví vhodné sankce, které se uloží v případě porušení vnitrostátních právních předpisů přijatých v souladu s tuto směrnicí." Na jiném místě se ovšem píše, že členské státy EU upraví svoje právní a správní předpisy v souladu se směrnicí do 30. dubna 2008. To je za půl roku. Jestlipak o tom naše ministerstvo zdravotnictví ví, jestlipak o tom ví náš parlament a upravuje naše právní a správní předpisy?

Možná je to všechno jenom humbuk a planý poplach. Od okamžiku, kdy byla směrnice schválena, bylo v Evropě vyšetřeno čtyřiadvacet miliónů lidí, jsou-li čísla profesora Olsena správná. Nevím, kolik zaměstnanců nemocnic za tu dobu zažalovalo zaměstnavatele kvůli nepřípustné expozici elektromagnetickým zářením. Třeba ale začnou, až si přečtou v Lidových novinách, že to lze. Nicméně, jeden závěr mi z toho všeho připadá jasný už teď, kdy je mi všechno ostatní nejasné. Celý tento případ je ukázka, jak složitý a do krajnosti odborný je zákonodárný proces, jak dalece se může vzdálit od pozorovacího obzoru "člověka z ulice". A jistě bude v tomto smyslu hůř, o tom v prvním desetiletí jednadvacátého století nepochybuju.

JAK ŽIVOT JDE: Výlet do Drážďan
O víkendu jsme si s Ljubou udělali výlet do Drážďan. Oba jsme tam byli ještě za minulého režimu, přičemž já dávno za minulého režimu, ještě v šedesátých létech s rodiči. Na tamní galerii ve Zwingeru jsme měli shodnou vzpomínku, jako na exhibici nechutného Rubense, jehož obrazy vypadají jako výjevy z parní prádelny. Nechutný Rubens nadále v galerii visí, kromě něho ale tu najdeme výkvět světového malířství, a máme to za humny, sto padesát kilometrů od Prahy.
Do Drážďan se jede skvěle, až na úsek Lovosice Ústí, na kterém ekologisti předvedli svoji moc a donutili auta osobní a nákladní štrachat se na nízký převodový stupeň úzkými nebezpečnými silnicemi skrz nádhernou přírodu, kterou otravují výfukovými plyny.

Historické centrum se opravuje, město se stále ještě nevzpamatovalo z náletu, který tu byl před více než šedesáti lety. Nicméně už teď je historické centrum velmi krásné a příjemné k pobytu. Citlivě jsme vnímali stopy starého "dederónova". Občas potkáte babu v bundě a dědka s nařvaným narudlým ksichtem a řeknete si, ejhle, komunistický volič. Ale ono je to hlubší pod kůží - například v knihkupectvích najdete obrazové publikace, s láskou vzpomínající na údobí DDR! To by se u nás asi enmohlo stát, ledaže by se nějaký nostalgik toho úkolu ujal a byl by pak překvapen, jaký úspěch jeho knihy mají.

Slovně i obrazově nezachytitelný moment jsme prožili v neděli. Na pravém břehu Labe, poněkud proti proudu řeky je park a v něm stojí honosné vily, spíš zámečky z konce devatenáctého století. V jednom je hotel náležející k Lion´s Club, hned v sousedním, bůh ví, co ta má být. Nakoukli jsme dovnitř. Je stále ještě vybaven dekorací ve stylu "brusel" a uvnitř se konal "veletrh medvídků" - jakási výstava plyšových medvídků, snad kontraktační výstava, čert ví, co to bylo, ale v prostředí zámku pod skleněnými hruškami bruselských lustrů to působilo opravdu bizarně.

Bartovi je dvanáct
Bart (rotvajler, hrdina prvních ročníků Neviditelného psa) slavil v sobotu dvanácté narozeniny. Dostal tenisáky a buřtíky a s oběma dárky byl velmi spokojený. Daří se mu dobře, s ohledem na věk. Už se nechce prát a s běháním je to taky slabší, ale žvejkání tenisáků mu zůstalo. Tož, tak to s ním vypadá.
-->