RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - EXPO 58
Další díl mého seriálu vzpomínek na dobu dětství, celý seriál je zde. EXPO58je název světové výstavy, která se konala v roce 1958 v Bruselu. Do té doby propaganda komunistického režimu představovala Západ jako bezútěšnou krajinu bídy, utrpení a hysterických příprav na válku (ostatně, ono to trvalo až do koce režimu - nikdy nezapomenu na úryvek dokumentárního filmu, který jsem zahlédl v televizi - ukazovali les na Šumavě a komentátor děl: Tady končí svět. O půl kilometru dál je západní Německo.). PO Stalinově smrti nastalo jakési tání a režimu bylo povoleno z Moskvy zúčastnit se národní expozicí světové výstavy v Bruselu - té výstavy, z níž dodnes Bruselu zůstalo Atomium, obdoba Eiffelovky v Paříži. Mimochodem, Atomium... Dovedete si představit, že by v dnešní době politické korektnosti a ekoteroru se někdo odvážil zvolit jako symbol světové výstavy atom?

Režim tenkrát nasadil nejlepší výtvarníky a architekty a ti opravdu vytvořili Potěmkinovu vesnici, obraz svěžího ducha a zábavných nápadů, tedy něčeho, co v komunistickém režimu fakticky neexistovalo, jen v mála izolovaných kontrolovaných enklávách a ovšem i v undergroundu, který ale neměl šanci se dostat na povrch.

Nicméně režim za to zaplatil. Tím, že prorazil díru do plotu z ostnatého drátu a připustil, že Západ může být v jistém smyslu nějak snad i trošku pozitivní, vyvolal zvědavost a chuť na prorážení dalších děr. Brusel, to byl najednou pojem. Vliv bruselské výstavy na životní styl komunistického Československa byl dlouho patrný. Lidé si začali všímat designu - do té doby něco takového bylo absolutní tabu. V obchodech se objevily první moderně stylizované nábytky. Začalo se experimentovat s barvami do módy přišly "pastelové barvy", i moje maminka nechala přemalovat byt na pastelové barvy a marně jí nabízel malíř pan Kvíčala své služby mistra ve válečkovém dekoru!. A přestože uplynulo od té doby skoro půl století, dodnes vidíte mříže a ploty ve stylu "brusel" - to jsou ty naskládané trojúhelníky, svařené z armovacího drátu a podobných podřadných materiálů. Brusel nám přinesl i příbory - mělké lžíce, jimiž nešlo nabírat polévku a nože ve tvaru skalpelu, jimiž se nedalo nic krájet, ale bylo to moderní, byl to prostě "brusel".

PSÍ PŘÍHODY: Maska hlubokého bolu
Žrádlo nebývá příčinou bolu, leda břichabolu - leč bolem míníme bol spíš duševní. Někdy ale tomu tak je. Jako se to stalo dnes ráno.Dal jsem Bartovi do misky jeho porci. Opravdu to není decentní jedlík. Vrhá se na misku a chce ji sežrat celou, pokud možno i s mou rukou. Chvilku to trvalo, než se mi ji podařilo ustálit a opatrně jsem se vzdálil, abych nepřekážel.
Nastala chvilka, kdy se musím věnovat Iris. Ta nedostává plnou porci z rána, dávám jí jen hrst Propeska, aby jí to nebylo líto. Obvykle už stojí u dveří do kuchyně a čeká,až na ni přijde řada.
Tentokrát na prahu nikdo nestál. Trochu mě to zaskočilo. Copak se asi stalo?
Šel jsem se po ní podívat. A našel jsem ji.
Seděla v pokoji na svém pelechu, záda namířená ke slunci, aby ji hřálo a aspoň něco pozitivního tedy aby ji potkalo v této hodině upřímného žalu. Tvářila se tragicky. Neříkala nic, ani pohybem nedala najevo své emoce.
Jenom slinty jí kanuly po obou stranách tlamy, táhlé, tragické.
Jistě že jsem v nejbližších chvílích příčinu jejího žalu odstranil, ale vzpomínka na ty slinty mě provázela celý den jako němá výčitka.