ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Zvrat k lepšímu
Senát navrhuje, aby se Velký svátek stal státem uznaným svátkem, kdežto Mezinárodní den žen by se měl stát dnem obyčejným. To je asi v pořádku, když mohou mít Velký pátek jako svátek pracovního klidu v katolickém Bavorsku, Španělsku a Slovensku a v protestantské Skandinávii, proč by nemohl být státem uznaným svátkem v převážně ateistickém Česku. V senátu, kde myšlenka vznikla a byla předložena erudované diskusi, měl ten návrh mnoho přímluvců, přímých i nepřímých.

K těm nepřímým patřil i lotr Lecián, popravený 6. října 1927. Byl opraven za sedm vražd v době, kdy bylo v celém Československu, od Aše až po Jasinu, spácháno 30 vražd. Nyní je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi spácháno ročně 235 vražd. Což je důvod, proč přijmout Velký pátek do rodiny státem uznaných svátků. Lidé už nemají zábran, upozorňuje senátor Kalbáč. Za bílého dne zastřelili na Karlově náměstí pracovníka televize. Ve vizi pořádku a discipliny hraje Karlovo náměstí značnou roli, jak víme z učení Josefa Švejka, který varoval před budoucností, kdy by na Karlově náměstí seděl na každém z jeho četných stromů jeden voják bez discipliny. Vize se naplňuje, vojáci sice na stromech neposedávají, ale pod stromy se vraždí a s tím je třeba něco udělat. Je třeba dosáhnout zvratu. Odjinud než od rehabilitace křesťanských ctností se zvratu nedočkáme, tím méně pak v době, kdy Turek opět pokukuje a kříž se dostává do stínu půlměsíce.

Představme si, že návrh na státní uznání Velkého Pátku projde, že i poslanecká sněmovna usoudí, že dosti už bylo sestupu na dno mravní propasti a že je třeba znovunabýti ztracených ctností, což nakonec stvrdí podpisem pan prezident a zákonbude otištět v úředním věstníku a začne platit, že se Velký pátek stává státním svátkem a tudíž i dnem pracovního klidu. Nejen velikonoční pondělí, ale i pátek bude posvěcen státem. Pohleďme tedy: rodina se ve čtvrtek odpoledne souká do fabie, v zadu se sesedl junior a malá s křečkem v kleci a vepředu matka rodiny střeží košík s vejci, které uvaří a obarví pro pondělní nadílku. Junior má bílou košili a kravatu, holčička ve vlasech růžovou mašli. Ve fábii to voní kadidlem. Z rozhlasového přijímače tiše zní liturgická hudba.

Otec pozoruje děti v zrcátku.

Holčička si čte Karafiátovy Broučky. Má nejraději ty pasáže, ve kterých se broučkové modlí před usnutím. Ale kluk, copak to dělá? Má v ruce nějakou krabičku a mačká knoflíky. Třeba je to nějaká vyučovací pomůcka, myslí si otec.

Vznese pro jistotu dotaz.

"Hraji si počítačovou hru, tatínku," odpoví junior.

Otec zrudne nevolí. Jakže, něco tak nemorálního, jako je počítačová hra? Domníval se, že počítačové hry byly zakázány, podobně jako homosexualita, kondomy a bojoví psi. Jak to tedy, že někdo ještě vyrábí a prodává takovou věc?

"Dej to sem," káže matka. Synek okamžitě poslechne. Mamince se neodmlouvá, a každý její příkaz dlužno vykonat.

Matka užasle hledí na displej. Nevěří svému oku.

"To vypadá jako modlitební knížka!" zvolá.

"Je to počítačová hra Utrpení Kristovo, maminko," trpělivě vysvětluje synek a vůbec se netváří v duchu zvolání matka je zase blbá. "Levým tlačítkem konáš skutky milosrdenství a pravým odoláváš pokušení. Nakonec ti dá Pán rozřešení. Už jsem si vysloužil odpuštění za deset tisíc let očistce, maminko, a Jarda Holasů od nás ze třídy dosáhl padesát tisíc let!"

"To je hodný chlapec," vrací matka chlapci se hrou. "Tak pokračuj, až toho Holase předeženeš. Nejsi přece horší než on!"

"Nejsem horší,. Jenom jsem nešika, ty knoflíky se mi někdy pletou. A Jarda říkal, že až bude mít k dobru sto tisíc let, udělá bilanci."

Otec se už zařadil do proudu automobilů, ucpávajících dálnici D1. Nikdo se nepředjíždí, nikdo nenadává, všichni jedou pomalu a plynule a na tváři řidičů je viděl rozvaha a hluboký vnitřní klid. Vždyť rodiny jedou slavit Velký pátek.

"Jakou bilanci?" ptá se otec, spokojen, že má tak mravného syna. I když ten Holas má syna když ne mravnějšího, tak aspoň šikovnějšího na knoflíky.

"No, nejspíš někoho zabije na Karlově náměstí," odpoví synek po pravdě, jelikož lháti otci znamená hřích.

"Jak to, zabije na Karlově náměstí?"

"Když má naspořeno sto tisíc let, může si dělat, co chce, Pán mu odpustí!"

"Co to mluvíš, chlapče nešťastná?" běduje matka. "Slyšíš to, táto? Kam ten svět spěje!"

"Já to věděl. Já to říkal," běduje otec. "Tak jsme dopadli, až na dno mravní zkázy. A víš, čím to je?"

"Opravdu nevím, tatínku."

"To je tím, že neprošel návrh senátora Kubery, aby státním svátkem byl i Zelený čtvrtek! To by teprve nastal ten správný a nezvratný mravní zlom k lepšímu!"