RODINA A PŘÁTELÉ: Případ smrdutého stopaře
O smrdutosti by se daly napsat celé anály. Statistiky prodeje hygienických potřeb o nás mluví smutnou řečí. Páchne přinejmenším každý druhý stopař, kterého vezmu - nemeje se, nepere si prádlo. Ten, co jsem ho sebral posledně, navíc smrděl chlastem.
Já teď beru stopaře mnohem víc, než jindy, když jezdím do Zvole. Naopak, když jedu do Brna a na okraji prahy vidím chlapíka s cedulí JIHLAVA, připadá mi to trochu praštěné. Nebudu to rozebírat, ale nejsem pendl do Jihlavy. Když ale jedu autem na Vraný a vím, že tam autobus jezdí v intervalech daných výbuchem necek, beru každého.
V neděli jsem zastavil chlapíkovi v černém odění. Už jsem skoro stál, když jsem si všiml, že má na zádech nápis POLICIE. Prdlajs policie, ožrala to byl, pochopil jsem, když mi vlezl do auta a zaobalil mě o oparu... Jak to je ve Švejkovi? Režná... čert... ořechovka... slivovice...kontušovka... Tak to nějak bylo.
Muž byl hovorný, aspoň to! Zhasnul jsem rádio, trochu nerad, protože tam povídal Ivo Mathé o televizi, a Ivo Mathé byl jediný rozumný ředitel veřejnoprávní televize, a protože si oprávněně myslel, že televizní rada je složená z blbců, televizní rada ho nezvolila a od té doby, no, darmo mluvit.
Muž byl hovorný a z hovoru vyplývalo, že už nemá na chlast a jede do Modřan pumpnout nějakého kamaráda, posledního, který by možná mu snad byl ochoten mu na chlast dát. Ode mne peníze nesomroval, vážil si toho, že ho přibližuji k objektu vysomrovatelnému a nechtěl mě namíchnout.
V Modřanech jsem ho vysadil a pak jsem o tom uvažoval, zdali jsem prospěl dobré věci, nebo vůbec, jaká je moje role v celém příběhu: kdybych ho nesebral, vzal by ho někdo jiný. A je to věc toho druhého a ne moje. Složité to je.
Dnes ráno jsem jel, už jak je správné, na motorce, stejnou trasu.
A zase jsem toho člověka spatřil. Kráčel vratce, pak se zastavil a zřejmě okouzlen hleděl na motýla, jak se třepotá v modři pozdního léta, jako by viděl něco takového poprvé.
Ulevilo se mi. Dobře jsem udělal. Přispěl jsem k oslavě božího díla skrze rum.

PSÍ PŘÍHODY: Co Irda slyší
Ljuba tvrdí, že Iris špatně vidí. Nedovedu to posoudit. Jak poznáte, že pes blbě vidí? Když nabourá čumákem do dubu, je to s ním zlé, ale tak daleko Irda není. Sluch má ale skvělý.
Samozřejmě, že slyší, když otevřu ledničku. Samozřejmě rozpozná šustění pytlíku s preclíky a zareaguje, když rozbaluju sejra. Ale ocenil jsem onehdy, když jsme - v sobotu to bylo - byli na kole v Brdech v kolistické hospodě a někdo jel kolem na Suzuki Banditovi. Iris ožila - a utíkala k němu! To proto, že je zvyklá na moji sůzu.
Ona pozná tón motoru Suzuki Bandit. A jak vidět, image je víc, než realita. Vždyť jsem tam byl s ní, osobně, navíc jak se patří smrdutý, protože jsem měl pětadvacet kilometrů terénem po kořenech za sebou na kole, no a zazněl motor Suzuku Bandit a Iris se hnala jiným směrem.
Rád bych viděl, jak by se začala chovat, kdybych sůzu prodal a koupil si ninžu. Do ninži mě heftuje Andulka, velmi nenápadně, nepřímo.
Já jsem ale věrný. Sůze, Ljubě, Anče i Irdě a Bartovi. Změny ať dělá kurva osud, já tuhle fachu za něj neberu. A že Irda pozná tón motoru Suzuki Bandita pokládám za drobnou zajímavost ze života psů, lidí a motocyklů.