RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Holčičí kufříčky
Taky jsem otec dcery, ale nevšiml jsem si, že by moje Irena v dětství měla kufříček. Za mého dětství by bez kufříčku byla společensky nemožná. Každá holka měla kufříček. Skalní kufříčkářky ho nosily i do školy a musely ho držet v hluboké ilegalitě. Pravda, nestalo se, že by učitel (tehdy ještě žil živočišný druh dnes už takřka vyhubený, Učitel obecný) nebo učitelka kufříček trvale zabavil (la), či dokonce zničil (la). Tahanice však byly.
Kufříček byl z papíru, s kovovým uchem a dvojicí klapacích zavírátek. Uvnitř kufříčku byla vždycky malinká panenka z jakési umělé hmoty, pak bavlnky a háček na pletení. Holky pletly na panenku kabátky a čepičky a soupravičky a vedly kolem toho řeči a vzájemně soupeřily kolik toho upletou a v nepřítomnosti jedné pomlouvaly nepřítomnou a když ta přišla a ta původní odešla, nová drbala tu první, zkrátka, holky vedly nad svými kufříčky společenský život.

Zaznamenal jsem a zajímala mě vážnost jejich počínání. Nebylo v tom žádné alotrium, žádný úlet. Bylo to podobné práci. Skoro bylo trapné holku nad jejím kufříčkem oslovit, asi jako těžko budete chtít oslovit varhaníka nebo hodináře při práci. Taky bylo zřejmé, že kufříček je zdroj holčičího sebevědomí. Holka bez kufříčku byla prostě holka, kdežto s kufříčkem, to byl Někdo. Z toho taky plynulo, že ani kluci holkám jejich kufříčky nebraly a nešeredili s nimi. Respektovali kufříčky a i tím se připravovali na životní roli.
Kam ten svět dospěl, dnes, bez kufříčků?

PSÍ PŘÍHODY: Kde je les?
Vracel jsem se s Bartem a Irdou z procházky po Mrázovce, když mne oslovila dvojice, podle všeho manželská, už dlouho manželská. Kde prý je tu les?
Podivil jsme se tomu dotazu. Kde by tu měl být les? Jsme přece ve městě. K Andělu je to deset minut pěšky a Václavské náměstí je vzdáleno vzdušnou čarou čtyři kilometry.
"Poslali nás od Anděla," řekl ten pán. "Prý máme jít k Bertramce a ke Goťákovi a tam je les."
Vskutku, u nás na kopci bydlí Karel Gott a místní lidé, aby dali najevo, že jsou s Mistrem jedna ruka, mu familiérně říkají Goťák. Ale i kdyby mu říkali Kája, les by nevyčarovali.
Pejskové se na mě dívali jako by čekali, že jim vyčaruju les. Ale nevyčaroval jsem. Ty dva jsem poslal na Šalamounky. To je lokalita nejvíc lesu podobná, dokonce jsem tam jednou viděl srnky. S Iris jsme pak šli do lesa ve Zvoili a Bart se zatím schovával před deštěm doma na Mrázovce.
Dojemné bylo, že ten pán si nesl košík. Asi se dočetl v novinách, že hodně rostou houby (což je ostatně pravda) a protože bydlel na pravém břehu Vltavy (jak se přiznal), myslel, že na tom levém začíná divočina.
Pointa toho všeho?
Houbu jsme našel u nás na zahrádce, pod smrčkem. Nevím, jestli byla jedlá nebo nejedlá. Bart, když si všiml, kam se koukám, do ní rejpnul čumákem a rozbil ji na kusy.