ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Surfování po zmírající vlně
Na poslední chvíli se jmenování nového policejního prezidenta zadrhlo. Lidovecký předseda Miroslav Kalousek označil návrh jeho jmenování za "výjimečně nešťastný a hloupý" a unionista Pavel Němec, věren své zásadě neslanosti a nemastnosti, přišel s "řadou otázek". Důsledkem tohoto nečekaného zvratu byl Vladislav Husák pověřen vedením policejního prezídia.
Tento tah je "výjimečně nešťastný a hloupý".
Nejistého, v kramflecích nepevného policejního prezidenta jsme přece už měli, byl to Jiří Kolář. V závěrečné fázi svého funkčního období už opravdu připomínal boxovací pytel, z něhož se už vysypala půlka pilin a pravděpodobně se mu ulevilo, když ho funkce zbavili. Zanechal po sobě policejní sbor zaplevelený, znejistělý, s bídnou pověstí. Jestli je v Česku nějaká instituce, která čeká na nové koště, tak to byla právě policie.
Ministr Bublan mohl z krabice s osobními spisy kandidátů vytáhnout i jiné jméno, ale nechal si vést ruku premiérem Paroubkem a vytáhl právě Husáka. V jistém smyslu to byla i výzva opozici, tedy především ODS. Ta ale zřejmě už pochopila, že "nulová tolerance" není tak produktivní postoj, jak se zprvu zdálo, protože vyvolává obraz strany důsledně negativistické: občan-volič přece jen neuvěří, že vláda dělá absolutně všechno špatně. Navíc usoudila, že už nemá smysl nadále skloňovat CzechTek ve všech pádech. S vyfouknutým balónem se špatně smečuje. Stínový ministr vnitra Langer tedy v podstatě nominaci Husáka požehnal. Konec konců, po příštích volbách může vystoupit z opozičního stínu do světel vládních ramp a pak by s novým policejním ředitelem spolupracoval. Spolupráce by byla problematizovaná, kdyby mu teď měl mydlit schody vedoucí do prezídia.

Mýdlo tedy popadl do svých dělných rukou Kalousek.
Jeho argumentace nepostrádá logiku. Poslanecká sněmovna ještě okolnosti zásahu proti CzechTeku neprojednala. Vláda parlament požádala, aby počkal na září, až budou zpracovány všechny podklady a dokumenty. A protože Husák nese odpovědnost, mělo by se s jeho jmenováním počkat, až jak parlamentní jednání dopadne, tolik Kalousek.

Ve sněmovně je v současnosti asi málo řečníků tak sugestivních, jako je Kalousek. I jeho výrok o "výjimečně nešťastném a hloupém" rozhodnutí o hodně převyšuje obvyklé emoční stupně, používané v naší politické dikci. V emoci se poněkud ztrácí věcná podstata. Jako náměstek pro uniformovanou policii byl Husák odpovědný za koncept práce uniformované složky sboru. Samotné provedení zásahu, ať si o něm myslí každý co chce, byl věcí západočeské policie. Prezídium dávalo svůj distanc najevo tak důsledně, že i tiskové oddělení odkazovalo novináře do Plzně. Od zářijové parlamentní diskuse o CzechTeku se dá čekat mnoho emotivních výstupů, ale sotva se prokáže, že to byl právě Husák, kdo zavelel "dejte jim, co se do nich vejde".

>Kalousek s Němcovou podporou si tedy prosadil svoje, aby se povozili na vlně nevole s policejním zásahem proti technařům, bez ohledu na to, že ta vlna už pozbývá na razanci. Podobně jako vyždímal špinavý hadr Grossovy aféry, až byl suchý jako troud, hodlá zřejmě totéž udělat s bitvou u Tachova. Rozdíl ovšem je zřetelný:

V prvním případě šlo o to, aby odešel politik, který nesplnil očekávání . V druhém případě jde o to, aby se svázaly ruce profesionálovi, který ještě nestačil nic pokazit a provinil se pouze tím, že v pyramide nadřízenosti a podřízenosti se dole pod ním stalo něco, co se viditelné části občanů hrubě nelíbí.

Kalouskova argumentace je sice logická, avšak ne úplně logická. Jestliže je Husákova nominace "výjimečně nešťastná a hloupá", pak by "výjimečně nešťastné a hloupé" bylo podle stejné logiky setrvání ministra Bublana ve funkci, potažmo setrvání ve funkci samotného premiéra, vždyť jeho politickou odpovědnost za bitvu u Tachova nezpochybňují ani ti, kdo razantní zásah policie na ochranu pořádku a soukromého majetku schvalují. Jenže tak vysoko se vůdce opozice v rámci koalice přece jen neodváží prsknout. Vladislav Husák tedy bude výkonem funkce pouze pověřen. Bude nové koště, které stojí v koutě v igelitovém pytli. Myši, krysy a štěnice budou mít dost času se někam ztratit do kouta. Což bude mimořádně hloupé a nešťastné.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - řemeslníci
S Ljubou teď přistavujeme k jejímu domku ve Zvoli garáž a dva pokojíky, takže jsme pořád ve styku s řemeslníky všemožného druhu. Jak to bylo v době mého dětství?
Ona ta padesátá léta byla přece jen pár let od více méně normálních poměrů, kdy všechno fungovalo jak má, a fungovalo to i za války (jeden pamětník mi tvrdil, že rozvoz mléka do domu, na práh domu, skončil 5. května 1945a nikdy nebyl obnoven, jak jsem koupil, tak prodávám, nevím, co je na tom pravdy, asi nic, ale připadá mi to jako zábavná představa). V podstatě nebylo těžké sehnat soukromého řemeslníka. Rád vzpomínám na elektrikáře pana Slezáčka, vypadal jak profesor latiny, chodil v šedém obleku, usmíval se a vyznal se v elektrice. Pan Jarolímek byl instalatér. Tvrdil, že chodil opravovat vodovod k herečce Adině Mandlové a ž ho přijímala sedíc nahá ve vaně. Opravoval mým rodičům karmu (plynový průtokový ohřívač vody) opravdu od firmy Karma. Vždycky se zamkl v koupelně, když to dělal, pak vylezl a karma fungovala. Později, když jsem dospěl v jinocha, jsem zjistil, proč se zamyká: stačilo pohnout takovým jedním šroubečkem, který upravoval sílu plynu do věčného plamínku. Naučil jsem se to dělat a pan Jarolímek přišel o kšeft. Pan Duchek nám čistil okna. Vyprávěl mi o první republice a šokoval mě tvrzením, že nezaměstnanost je výmysl komunistů, že kdo chtěl dělat, práci našel i ve třicátých létech. Znělo to jako děsné rouhání v těch dobách! Vyprávěl mi taky, že jeho firma měla náklaďáček, fordku. I to mi připadalo nepochopitelné. Jednak že někdo měl firmu, jednak že měl firemní auto a že to bylo auto americké! Na malování jsme měli pana Kvíčalu. Měl hlásek odpovídající jménu. Byl malinký, veselý a když vstupoval do dveří, hlásil: budeme řádit!
Tito lidé postupně vymírali, ale kupodivu dokázali přenést tajemství řemeslného fortelu dalším generacím. Za což je třeba jim vyslovit dík a věnovat jim aspoň tohle malé vzpomínání.

PSÍ PŘÍHODY: Scéna z horroru
Nebudu tu vyprávět o setkání s mužem vyzbrojeným motorovou pilou. Byla to běžná (v případě Iris doslova běžná) vycházka s psíky. Nic pozoruhodného. S jedinou výjimkou.
Vraceli jsme se po cestě, která vroubí žitné pole. Podél cesty vede příkop, přes něj je lávka, po které jezdí na pole traktor, v tuhle dobu kombajn. Pod lávkou je cosi jako propusť, prostě betonová roura o průměru tak asi půl metru.
Jdeme, psíci se zastavili, my jsme se zastavili.
Z roury vycházely podivné zvuky. Bublání, hučení, občan dunivé zaburácení.
Stáli jsme nad tím a dumali: copak to asi může být?
V horroru by taky dva pošetilci stáli a dumali a divák v kině by říkal: jděte pryč, copak nevíte, že uvnitř je To a chystá se vylézt ven? A pošetilci by pořád stáli a dumali a nedbali divákových výzev, až by To vylezlo a sežralo je.
My jsme tam stáli a dumali.
Pak jsme šli pryč.
Jsou dvě řešení: buď tam žádné To nebylo.
Nebo bylo, a sežralo dva pošetilce, kteří šli po nás.