RODINA A PŘÁTELÉ: Případ zapomenutého oslavence
Ve čtvrtek jsem tu vyprávěl o rozvětvené rodinně, z níž Ljuba pochází. Když jsme tam byli naposled, nebyla to náhoda: slavily se tam m.j. narozeniny chlapečka, kterému se říká Dede. Tento mladý muž jde na podzim do školy,slavil narozeniny šesté a to jsou narozeniny, jak známo, slavné a přelomové. Podotýkám, že se slavily v dvojdomě, v jednom domě žije dědeček babičkou, v druhém rodiče Dedeho a jeho brácha. Sešlost to byla náramná. Přítomna nebyla celá rodina, ta by se možná nevešla ani do trojdomu či čtyřdomu, ale rozhodně to tam vypadalo velmi živě, pánové si vyprávěli o pánských věcech rázu technického, jako jsou motocykly a fotoaparáty, dámy švitořily zase po svém, děti plánovaly zoologickou zahradu, jak jsem tu vyprávěl ve čtvrtek a najednou kdosi, snad Ljuba, si všimla bledé postavy za prosklenými dveřmi vedoucími do zahrady: jako němá výčitka tam stál Dede.
Hned mu otevřeli s výkřikem "Kde ses tu vzal?"
"Vy jste mě zapomněli doma," pravil Dede a míra jeho žalu a výčitky by rozlomila balvan, na němž stojí jezdecká socha Petra Velikého v Petrohradě.
Dedeho zapomněli doma v domnění, že už dávno je někde dole a s ostatními plánuje zoologickou zahradu. Kdyby tam bylo lidí míň, na absenci by se brzy přišlo...

No, myslím, že následující výjevy rozptýlily Dedeho pochybnosti, že by ho snad někdo měl míň rád než hodně... Roli tragéda však zahrál úspěšně a dost možná, že na svoje přelomové narozeniny hned tak nezapomene a bude vyprávět, jak musel prchat ze zamčeného domu: bude to dobrý příspěvek k mýtu krutého dětství, který si každý budujeme.
I já měl kruté dětství, vy snad ne?

PSÍ PŘÍHODY: Neříkejte, že jste nebyli varováni
Osud někdy udeří znenadání. Velmi často však varuje. V sobotu, když jsme byli s Ljubou a Iris v Průhonicích, osud varoval tak hlasitě, že to víc nešlo. Stalo se to v druhé části parku, v té za silnicích, kde není zámek: je tam též rybník, ovšem krajina je tam jaksi divočejší a chodí tam méně lidí. Proto dáváme této části přednost.
Jdeme a najednou slyšíme - od rybníka:
"Hned sem pojď! K noze! O-kamžitě! K noze, povídám!"
Byly to přísné, naléhavé povely. Ljuba zná tamní situaci a tamní poměry a usoudila, že někdo tam má psa a ten pes že našel chcíplou rybu a hodlá se v ní vyválet.
Smáli jsme se tomu a šli dál.
Obešli jsme rybník, Irda na chvilku zmizela a za další chvilku se vrátila.
I ona našla tu smrdutou rybu, jenže nad ní nikdo nebděl, naše mysli byly zatemněné, úsudek zkalen, bezstarostnost převládla a smrduté neštěstí hotovo. Smrděla příšerně, nad pomysl. Vyválela si v chcíplé rybě záda a tvářila se velmi spokojeně.
Drželi jsme si ji od těla. Vrátili jsme se k autu a že pojedeme co nejdřív domů, ke sprše, kde podrobíme Irdu trojnásobné koupeli.
No jo, jenže na Jižní spojce byla 45 minut trvající zácpa kvůli tomu, že se prokletý Barrandovský most takzvaně opravuje,což v praxi znamená, že je zúžený a jeden Pepíček se tam opírá o lopatu. Tři čtvrti hodiny v horkém autě spolu s nejsmrdutějším psem, jakého si dovedete v delirickém snu představit.
Nemáme nárok na stížnosti. Byli jsme varováni.