|
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS:
Historický den
Pondělek 15. srpna 2005 se zapíše do dějin české kultury. Davy malířů, básníků, pěvců, herců a kejklířů oblehnou Strakovu akademii, kde zasedne konkláve volící nového ministra kultury. Černý dým z komína vyvolá zklamaný povzdech, ale v podvečer, hle, zabělá se obláček a lid písma, noty a štětce spustí jásot a nazítří opět zazní trylky a barvy se rozjásají na plátnech: máme nového ministra!
Dosti snění. Pravda je jinde. Ministr kultury má s uměním a kulturou přímo společného tolik co nic, a na umění nemá vliv žádný. Sedí na maličkém balíku peněz určeného k rozdání a to je jeho hlavní role. Paralelu s konkláve vyvolaly jen vnější okolnosti. Pavel Dostál zemřel, podobně jako nedávno papež. Za běžných okolností volbu ministra kultury provází nepatrný zájem. Jenže Dostálův odchod se stal příběhem, ba legendou. A v této atmosféře se odehrávají děje takřka bájné. Ještě nikdy se nestalo, aby umělci tak otevřeně lobbovali za zvolení toho či onoho a za nezvolení toho či onoho. Nejdříve napochodovala k premiérovi jedna skupina pod heslem Toho Chceme A Toho nechceme, a hned nazítří naklusala skupina druhá. I vidíme věhlasného režiséra Juraje Hertze, jak se bije za svého přítele Vítězslava Jandáka, jehož má obsazeného do hlavní role svého filmu. A sám Jandák slibuje změny v grantové politice a ve financování filmu. Ta kultura je strašně potřeba, ujišťuje Jandák a vypráví stejným dechem o svém politickém dětství, kdy byl republikánem. Nadšení ho přešlo, když "všechno shrábnul Sládek".
Vyprávění o konkláve je samozřejmě žert. Ale lobbování umělců ve prospěch držitele měšce, to není žert. To je chmurná, ba ostudná realita těchto dnů.
|
RODINA A PŘÁTELÉ: Případ zapomenutého oslavence
Ve čtvrtek jsem tu vyprávěl o rozvětvené rodinně, z níž Ljuba pochází. Když jsme tam
byli naposled, nebyla to náhoda: slavily se tam m.j. narozeniny chlapečka, kterému se
říká Dede. Tento mladý muž jde na podzim do školy,slavil narozeniny šesté a to jsou
narozeniny, jak známo, slavné a přelomové. Podotýkám, že se slavily v dvojdomě, v
jednom domě žije dědeček babičkou, v druhém rodiče Dedeho a jeho brácha. Sešlost to
byla náramná. Přítomna nebyla celá rodina, ta by se možná nevešla ani do trojdomu či
čtyřdomu, ale rozhodně to tam vypadalo velmi živě, pánové si vyprávěli o pánských
věcech rázu technického, jako jsou motocykly a fotoaparáty, dámy švitořily zase po svém,
děti plánovaly zoologickou zahradu, jak jsem tu vyprávěl ve čtvrtek a najednou kdosi,
snad Ljuba, si všimla bledé postavy za prosklenými dveřmi vedoucími do zahrady:
jako němá výčitka tam stál Dede.
Hned mu otevřeli s výkřikem "Kde ses tu vzal?"
"Vy jste mě zapomněli doma," pravil Dede a míra jeho žalu a výčitky by rozlomila
balvan, na němž stojí jezdecká socha Petra Velikého v Petrohradě.
Dedeho zapomněli doma v domnění, že už dávno je někde dole a s ostatními plánuje
zoologickou zahradu. Kdyby tam bylo lidí míň, na absenci by se brzy přišlo...
No, myslím, že následující výjevy rozptýlily Dedeho pochybnosti, že by ho snad někdo
měl míň rád než hodně... Roli tragéda však zahrál úspěšně a dost možná, že na svoje
přelomové narozeniny hned tak nezapomene a bude vyprávět, jak musel prchat ze zamčeného
domu: bude to dobrý příspěvek k mýtu krutého dětství, který si každý budujeme.
I já měl kruté dětství, vy snad ne?
|
PSÍ PŘÍHODY: Neříkejte, že jste nebyli varováni
Osud někdy udeří znenadání. Velmi často však varuje. V sobotu, když jsme byli s Ljubou
a Iris v Průhonicích, osud varoval tak hlasitě, že to víc nešlo. Stalo se to v druhé
části parku, v té za silnicích, kde není zámek: je tam též rybník, ovšem krajina je tam
jaksi divočejší a chodí tam méně lidí. Proto dáváme této části přednost.
Jdeme a najednou slyšíme - od rybníka:
"Hned sem pojď! K noze! O-kamžitě! K noze, povídám!"
Byly to přísné, naléhavé povely. Ljuba zná tamní situaci a tamní poměry a usoudila,
že někdo tam má psa a ten pes že našel chcíplou rybu a hodlá se v ní vyválet.
Smáli jsme se tomu a šli dál.
Obešli jsme rybník, Irda na chvilku zmizela a za další chvilku se vrátila.
I ona našla tu smrdutou rybu, jenže nad ní nikdo nebděl, naše mysli byly zatemněné,
úsudek zkalen, bezstarostnost převládla a smrduté neštěstí hotovo. Smrděla příšerně,
nad pomysl. Vyválela si v chcíplé rybě záda a tvářila se velmi spokojeně.
Drželi jsme si ji od těla. Vrátili jsme se k autu a že pojedeme co nejdřív domů, ke
sprše, kde podrobíme Irdu trojnásobné koupeli.
No jo, jenže na Jižní spojce byla 45 minut trvající zácpa kvůli tomu, že se
prokletý Barrandovský most takzvaně opravuje,což v praxi znamená, že je zúžený a jeden
Pepíček se tam opírá o lopatu. Tři čtvrti hodiny v horkém autě spolu s nejsmrdutějším
psem, jakého si dovedete v delirickém snu představit.
Nemáme nárok na stížnosti. Byli jsme varováni.