ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Hrstka věrných vzdoruje lítici opozice
Bitva u Tachova, tak se bude jednou jmenovat kapitola z dějin českého Absurdistanu. Policejní tahanice, která by se v normální zemi po čtyřiadvaceti hodinách vytratila ze zpravodajství pod tlakem důležitých událostí, stala se tématem všech zpravodajských médií, zákonodárných sborů, vlády a špiček politických stran. Vyvolala lidové hnutí, které vyvrcholilo epizodou, která nasadila absurditě korunu. To když se v neděli v Praze na Letné ocitli v jednom šiku představitelé krajního křídla svobodomyslné nezávislé kultury s Halinou Pawlovskou, krajní reprezentantkou komerce a pozlátkového vkusu. Už jen Petr Novotný, kačer Donald a sponsoring ze strany Hypernovy chyběli.

To jsou do jisté míry zábavné absurdity, ovšem událost má i podstatný dopad. Médiím a politikům se podařilo fakticky legitimizovat právo občana na násilnou obranu proti policejnímu zákroku. Občanů ovšem musí být aspoň pět set, lépe pět tisíc, a musejí být identifikovatelní jako součást čehokoli občanského, alternativního, undergroundového, overgroundového, aktivistického, nezávislého, angažovaného, nevládního a pokud možno mladého. Pak je možno vzít na policajta basebalovou pálku a pokud jste tančícím dítětem, můžete si být jist, že vás nějaké píšící dítě v novinách podrží.

Hrstka obránců

Ve zpětném pohledu jednoho týdne vidíme hlubokou brázdu vyoranou mezi nimi. Celé to připomíná Maroldovo panorama bitvy u Lipan v raze ve Stromovce. Hrstka stisknutá kolem Jiřího Paroubka, nad hlavami jim vlaje titulní stránka Práva - a všude dokola, kam oko dohlédne, trosky a rozlícení protivníci. Ale stejně jako jsou na Maroldově malbě jedni i druzí středověcí bojovníci, politiky obou táborů poznamenal nedostatek soudnosti, neúcta k faktům a především zájmy stranické, převládající nad zájmy společnosti. Jen tak se mohlo stát, že od nynějška bude basebalová pálka a plynová maska součástí výbavy pro taneční zábavu a běda policajtovi, který by ceknul.

Prim ve vládním táboře hrál Jiří Paroubek, čímž bezděčně podpořil podezření, že on vydal policistům povel k útoku. Očividně ho vyděsila mediální odezva, která byla jednostranná, spontánně zaujatá proti policii a jejímu zásahu. Patrně nemá žádný krizový štáb, profesionály ve stylu filmu Vrtěti psem. Nenapadlo ho nic lepšího, než kruhová sebeobrana. Všechny jeho argumenty vyznívají jako trapná výmluva a že se jeho ministru vnitra teď říká Bubla svědčí o tom, jak veřejnost vnímá tohoto "silového ministra". Paroubka bezvýhradně podpořil Stanislav Gross. Profesionál z krizového štábu by mu asi doporučil tiše mlčet. Mladým se naopak pokusila vlísat ministryně školství Petra Buzková, když vzkázala po své mluvčí potrestání viníků. Ale aspoň projevila kuráž a dala najevo nějaký názor. Jakpak podpořili svého premiéra sociálně demokratičtí místopředsedové vlády? Bohuslav Sobotka tiše mlčel a Zdeněk Škromach se do toho nepletl. Oba mají svých starostí dost.

Pokud někdo byl zvědav, tak asi na to, jak se k aféře postaví koaliční partneři. Miroslav Kalousek za lidovce i Pavel Němec za unionisty se pomazali tlustou vrstvou úlisnosti, aby úzkým hrdlem tohoto konečníku proklouzli bez újmy na zdraví. Kalousek se "nedovedl zbavit dojmu, že šlo postupovat elegantněji", kdežto Němec bude energicky, rázně a nekompromisně žádat vysvětlení. Celá věc mu, buch do stolu, připadá sporná. Teď už jen vyděšeně koukají, zdali jim ta mudrosloví prospěla či uškodila.

Houfce útočníků

Jestli někdo ovládá umění elegantního zákroku, pak je to prezident Václav Klaus. Nastavil vládě prchající od Tachova nohu, aby upadla a natloukla si nos, ale tak, jak si to přál Kalousek. Prostě elegantně. V zemi s tradicí Palachova týdne a 17. listopadu je opravdu každý policejní zákrok s výsledkem desítek raněných těžko obhajovatelný. To je bezesporný fakt a však také další vývoj zdá se dávat Klausovi zapravdu. Většinový, tedy přinejmenším většinový slyšitelný názor zní, že se u Tachova opakoval výprask z Národní, a bard Nohavica na to téma sepsal hymnus. Topolánek, osvěžený dovolenou, vpadl do arény vyzbrojen ještě hrozivěji, než tachovský těžkooděnec. Přímo obvinil Paroubka z osobní odpovědnosti a velkou měrou se zasloužil o to, že Paroubek je podezírán z nepřípustného řízení policejní operace. V duchu této strategie se pak konalo senátní slyšení, které vyústilo tím, že Paroubek s Bublanem dostali tuhý kartáč.

Výsledky střetu

Bezprostředně vychází ze střetu vítězně Topolánek a jeho ODS, a ČSSD ztrácí. Méně jasné jsou dlouhodobé dopady. Lidé kolem CzechTek jsou bližší Svatoplukovi Karáskovi než Přemyslu Sobotkovi, a dočasné spojenectvím může spíš podpořit Karáska než Sobotku, pokud máme personifikovat politické směry. CzechTek, to je alternativa, NGO, aktivismus, volnost s přídechem anarchie, kdežto devizou ODS by měla být právní jistota a prosazování zákona. Až se boule zahojí, lidé budou politikům jejich postoje k bitvě u Tachova připomínat. Není jisté, kdo z dnešních vítězů a poražených na tom bude v tomto smyslu dobře za půl roku, za tři čtvrtě.

RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Sin City
Změní ten film historii filmu, jak se domnívá Filmy4you? Uvidíme za pár let. Film můžeme vidět hned Jaký je?
Hned zkraje je třeba říci, že to není jenom "film podle comicsu". Je to doslova film - comics, který jde daleko za hranice, které pro našeho diváka kdysi nastavila nesmrtelná Jessie, kterou někdo chtěl zabít. Sin City je dílo kreslíře Franka Millera, ano, Toho Millera, který provedl nekrvavou revoluci v americkém comicsu a odpálil ho z dětského hřiště šestákového koukání do výšin, kam se do jeho doby odvažoval jen evropský comics. Režisér Robert Rodriguez přizval Millera do tak blízké spolupráce, že ho učinil svým spolu-režisérem, k vzteku filmových odborů.
Film je složen ze tří příběhů, společných dějištěm (Městem hříchu) a náladou (ponuřejší být nemůže). Nemá smysl odvyprávět, o čem příběhy Tvrdé sbohem, Velká tučná zabíjačka a Ten žlutej parchant jsou. Spíš je třeba vidět, co znamenají. Je to na jedné straně recese: jakmile pokrm přepepříte tak,že je v něm víc pepře než masa, nezbývá než se smát. Schéma příběhů je jednoduchý: tuhý chlapík jde po bandě zločinců, kteří ublíží holčičce nebo krásné mladé ženě a pobije je, umučí, uvláčí za automobilem, utrhne jim koule, pěstí jim vtluče střepy lebky do země a tak podobně.
Na to se dívá čtenář comicsu / filmový divák, který je v reálném světě totálně bezmocný, okrádaný státem, obelhávaný médii, ponižovaný a vysmívaný úřady, urážený intelektuálskými aristokraty, klamaný manželkou/ manželem, tupený vlastními dětmi a ještě i ten jeho pes se mu občas vychčije na nohavici. Pak se mu přirozeně líbí, když někdo tomu Žlutému Parchantovi vtluče střepy mozku do hlavy.

Zpět k tomu filmu. Je úžasný po vizuální stránce. Věrně se drží předlohy i obrazově! Je v podstatě černobílý, tlumená barva tu a tam zahraje roli (krev, Žlutej parchant, modré oči kurviny a pod.) a v této tónině se odehrává podívaná zběsilá tak, že byste ji nesnesli v realistickém barevném podání, ani kdyby vás pes pochcal právě teď.

Je to úžasné a třeba vidět. Jen jednu ne snad kritickou jako spíš faktickou poznámku mám. Ta věcička jedena plné pecky od první chvíle. Tam není chvíle oddychu a o nějakém stupňování je směšno mluvit. Takže ono to unaví a přiznám,, že když skončila třetí sekvence o Žlutém parchantovi, šel jsem dom v obavě, že následuje něco takového počtvrté. Což by sedalo už ztěží přežít. Naštěstí to byl jen závěrek a pak šli domů všichni, jak se zdálo, v plné svěžesti a duševním zdraví.

PSÍ PŘÍHODY: Fanynčin návrat
Léta běží, vážení, psi přicházejí a odcházejí. Po dlouhé době jsem se setkal s panem Suchým, dlouholetým druhem při procházkách. Zažil Barta jako mladistvého bojovníka a já jeho Darinu jako svěží mladou dámu rodu leonberger. Nu, Darina už je ve psích věčných lovištích a Fanynka z téhož rodu, tříletá, osaměla. Nesla odchod své kamarádky těžce. Navíc si pan Suchý myslí, že na ni zapůsobilo i to, že smrt viděla, byla jí svědkem, stalo se to náhle, v důsledku selhání srdce.

Když se tak ohlédnu zpátky po psech, o kterých jsem za ta léta vyprávěl zde ve psí rubrice, trochu je mi ouvej, kolik už jich není mezi námi.

Nebudu tu naříkat, od toho tu nejsem a vy na to nejste zvědaví. Ale je třeba si připomenout, že život není jenom srandička sem a srandička tam.
Fanynka už není tak smutná, jak byla, dneska si - skoro - hrála s Bartem. Iris se na ni koukala velmi, velmi nedůvěřivě. Přece jen je to pes padesátikilový, jistě o velkou hlavu vyšší, než Bart. Nic se ale nestalo, takže věřím, že příště si už budou obě rozumět. Čas totiž nám nejen zasazuje rány, on je dovede i zahlazovat, takže bychom mu ty rány mohli snad i odpustit.
I když to jde někdy velmi těžko.