|
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS:
Rozsévači strachu
Podle dosud dostupných zpráv se dohromady nic nestalo: čtyři nové londýnské výbuchy snad zranily jen jednoho člověka a nezpůsobily žádnou oběť. V jistém smyslu jsou však hrozivější, než ten první útok. Ten zasáhl nepřipravené město. Tentokrát útočníci vyrukovali proti společnosti, která byla ve střehu. To, že se „nic nestalo“, není důsledek onoho střehu, nýbrž záměr nebo nedbalost nebo amatérismus. Zásah naznačil, že může být proveden znovu a znovu.
Víme, že spolehlivá ochrana proti teroru neexistuje. Přesto nás překvapuje a jsme zaskočeni, že druhý úder byl tak snadný. Kdyby ochranka chytla kandidáta na mučednictví s batohem trinitrotululenu na eskalátoru, řekli bychom – funguje to, bráníme. Jenže tentokrát se ani nepodařilo chytit podezřelého. Technicky vzato, jsme na tom špatně – a záměrně píši „my“, protože nás se londýnské útoky týkají také.
Tony Blair nabádal občany ke klidu a bylo to asi to nejlepší, co mohl v danou chvíli udělat. Pokud společnost zůstane klidná a nenechá se vyšinout k jakýmkoli výstřelkům, rány terorismu půjdou mimo cíl, třebaže budou zraňovat a zabíjet. Prvotním cílem je totiž strach a druhotným cílem je ústup od hodnot, na kterých naše civilizace stojí. Dokud se nezačneme bát, nebudeme na tom tak špatně, jak by si protivník přál.
|
RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
"Onehdy jsem slyšel, že "dřív", rozumějte za komunistů, byly mezi lidmi lepší
"mezilidské vztahy". Už dlouho jsem neslyšel tak velkou pitomost!
Převládající nálada byla totiž strach. Záleželo samozřejmě na tom, kam člověk
patřil. Kdo patřil k "vítězné třídě", tedy fakticky ke skupině kovodělníků a horníků,
pak asi strach nemusel mít, ale už partajní funkcionáři strach měli a jaký! Často o holý
život.
Toto ovšem jsou moje vzpomínky a jako kluk pěti až patnáctiletý jsem pochopitelně
žádného bafuňáře neznal. Atmosféru strachu jsem vnímal okrajově. Rodiče před dětmi
nemluvili o politice, to se opravdu nedoporučovalo. Stalo se třeba, že můj otec přede
mnou komentoval Stalinův pomník v tom smyslu, že je to obluda a hnus. O pár dní později
jsme se učili o pražských pamětihodnostech a Stalinův pomník paní učitelka uvedla coby
pamětihodnost číslo jedna, jak jí určovaly osnovy (doklad české posranosti - dokončen
byl v květnu 1955, tedy dva roky po smrti nejhoršího vraha lidských dějin a stržen až o
sedm let později). Já, pitomec, jsem se přihlásil a namítal jsem, že to žádná
pamětihodnost není, nýbrž obluda a hnus, neboť to říkal tatínek. Paní učitelka pak
prosila mého otce, aby si přede mnou dával pozor na hubu, že by nějaké dítě to mohlo
prásknout doma a rodič - udavač by mohl všechno bonznout tajné policii.
Navíc, nikdo nevěděl, na koho mohl narazit. Pozoruhodné množství lidí patřilo k
doslova zuřivým komunistům - a z nich se, pak během času často stávali obrodáři a
progresisté a nejednou i disidenti. Z kohokoli se mohl vyklubat bolševik. Namátkou
vzpomínám, jak jsem byl s tatínkem vítat maminku na Masarykově nádraží po návratu z
Polska, bylo to tuším někdy v roce 1957. Koupila mi tam na trhu plechovku cocacoly,
věděla, jak jsem na ni zvědavý, slyšel jsem o ní, četl jsem o ní, ale nikdy neochutnal
ani kapku! Ukazovala mi ji na peróně. Šla kolem ajznboňačka. Nenávistně pohlédla na
plechovku, na matku a pak se obrátila na mě:
"Pořádně se po tom americkým svinstvu poser!"
Neposral jsem se. Chutnala skvěle, řekl bych dokonce, že byla mnohem kvalitnější
než to, co se prodává dnes. Taky plechovka byla důkladná - žádný tenoučký plíšek, ale
pořádný plech, co se musel otevřít otvírákem!
Mezilidské vztahy rozhodně lepší nebyly, zato plechovky, ty ano.
|
PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
Ta naše jemná něžná Iris se taky chce líbit a šlechtí se a voní, jako každá jiná dáma.
Dělá to svým způsobem. Když to takhle napíšu, je každému jasné, že se navoněla něčím
opravdu smrdutým. Žádného skoku do močůvky se nedočkáte - i to má svoji logiku. Ke skoku
do močůvky by došlo, kdybychom byli na společném auto - kolistickém výletu a čekala nás
stokilometrová cesta domů autem v horkém červencovém dnu. To co popíši se stalo naopak
doma, na trávníku před barákem.
Iris kolem nás pobíhala a pomáhala při běžných zahradních pracích. A pak najednou
tvářičkou se třela o zem, zálibně, labužnicky. Myslel jsem, že ji něco svědí a že se
drbe. Odběhla, pak s e vrátila a znovu se třela, tentokrát na druhé tváři. Naivně jsem si
pomyslel, že jde o nějaký zvláštní případ psího symetrického svědění. Ljuba ji zná líp než
já. Bedlivě prozkoumala místo, o které se drbala. No jo, ležela tam scíplá žížala, pěkně
dlouho scíplá.
Iris nekářu, neplísním, ani Ljuba ji nekáře a neplísní.
Ostatně, ani Iris mě neplísní za moje ranní Paco Rabane After Shave.