RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
"Onehdy jsem slyšel, že "dřív", rozumějte za komunistů, byly mezi lidmi lepší "mezilidské vztahy". Už dlouho jsem neslyšel tak velkou pitomost!
Převládající nálada byla totiž strach. Záleželo samozřejmě na tom, kam člověk patřil. Kdo patřil k "vítězné třídě", tedy fakticky ke skupině kovodělníků a horníků, pak asi strach nemusel mít, ale už partajní funkcionáři strach měli a jaký! Často o holý život.
Toto ovšem jsou moje vzpomínky a jako kluk pěti až patnáctiletý jsem pochopitelně žádného bafuňáře neznal. Atmosféru strachu jsem vnímal okrajově. Rodiče před dětmi nemluvili o politice, to se opravdu nedoporučovalo. Stalo se třeba, že můj otec přede mnou komentoval Stalinův pomník v tom smyslu, že je to obluda a hnus. O pár dní později jsme se učili o pražských pamětihodnostech a Stalinův pomník paní učitelka uvedla coby pamětihodnost číslo jedna, jak jí určovaly osnovy (doklad české posranosti - dokončen byl v květnu 1955, tedy dva roky po smrti nejhoršího vraha lidských dějin a stržen až o sedm let později). Já, pitomec, jsem se přihlásil a namítal jsem, že to žádná pamětihodnost není, nýbrž obluda a hnus, neboť to říkal tatínek. Paní učitelka pak prosila mého otce, aby si přede mnou dával pozor na hubu, že by nějaké dítě to mohlo prásknout doma a rodič - udavač by mohl všechno bonznout tajné policii.
Navíc, nikdo nevěděl, na koho mohl narazit. Pozoruhodné množství lidí patřilo k doslova zuřivým komunistům - a z nich se, pak během času často stávali obrodáři a progresisté a nejednou i disidenti. Z kohokoli se mohl vyklubat bolševik. Namátkou vzpomínám, jak jsem byl s tatínkem vítat maminku na Masarykově nádraží po návratu z Polska, bylo to tuším někdy v roce 1957. Koupila mi tam na trhu plechovku cocacoly, věděla, jak jsem na ni zvědavý, slyšel jsem o ní, četl jsem o ní, ale nikdy neochutnal ani kapku! Ukazovala mi ji na peróně. Šla kolem ajznboňačka. Nenávistně pohlédla na plechovku, na matku a pak se obrátila na mě:
"Pořádně se po tom americkým svinstvu poser!"
Neposral jsem se. Chutnala skvěle, řekl bych dokonce, že byla mnohem kvalitnější než to, co se prodává dnes. Taky plechovka byla důkladná - žádný tenoučký plíšek, ale pořádný plech, co se musel otevřít otvírákem!
Mezilidské vztahy rozhodně lepší nebyly, zato plechovky, ty ano.

PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
Ta naše jemná něžná Iris se taky chce líbit a šlechtí se a voní, jako každá jiná dáma. Dělá to svým způsobem. Když to takhle napíšu, je každému jasné, že se navoněla něčím opravdu smrdutým. Žádného skoku do močůvky se nedočkáte - i to má svoji logiku. Ke skoku do močůvky by došlo, kdybychom byli na společném auto - kolistickém výletu a čekala nás stokilometrová cesta domů autem v horkém červencovém dnu. To co popíši se stalo naopak doma, na trávníku před barákem.
Iris kolem nás pobíhala a pomáhala při běžných zahradních pracích. A pak najednou tvářičkou se třela o zem, zálibně, labužnicky. Myslel jsem, že ji něco svědí a že se drbe. Odběhla, pak s e vrátila a znovu se třela, tentokrát na druhé tváři. Naivně jsem si pomyslel, že jde o nějaký zvláštní případ psího symetrického svědění. Ljuba ji zná líp než já. Bedlivě prozkoumala místo, o které se drbala. No jo, ležela tam scíplá žížala, pěkně dlouho scíplá.
Iris nekářu, neplísním, ani Ljuba ji nekáře a neplísní.
Ostatně, ani Iris mě neplísní za moje ranní Paco Rabane After Shave.