ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Body, to je oč tu běží
Na první pohled budí návrh nominačních kritérií pro volby do poslanecké sněmovny úsměv. Politik, tedy osobnost pracující v oblasti správy věcí veřejných, je buď dobrým nebo špatným nebo žádným politikem a záleží na obecném konsensu, na tom, jak ho přijímají jeho spolupracovníci a jak ho bere veřejnost. Není to desetiboj, ve kterém je možno plaváním dohonit to, co jsem ztratil střelbou ze vzduchovky.

Přitom právě takto by měl fungovat systém nominačních kritérií sociální demokracie. Nicméně, úsměšek by měl být to poslední, čímž obdaříme vážně míněný návrh, a je užitečné se na něj nejdříve podívat, zdali v něm není aspoň zrnko rozumu.

Čistě pragmaticky vzato, k největším úspěchům politika patří znovuzvolení. Samozřejmě, že k tomuto cíli směřuje valná část jeho počínání. Musí zaměřit svoje úsilí na dvě strany. Především musí . v našem volebním systému – přimět rozhodující orgány strany, aby ho zařadily na kandidátku na volitelné místo. Každá parlamentní strana má ze sněmovního koláče ukrojený svůj dílec a podle počtu pravděpodobnosti se do něj vejde jen část její kandidátní listiny. Záleží na vnitřním stranickém uspořádání, kdo se do parlamentu dostane. Nejsou to nutně „nejlepší z nejlepších“. Mohou to být i „přátelé přátel“ toho konkrétního kraje. Tak se stává, že v parlamentní lavici usednou notoričtí opilci, hlupáci, spáči a mnohdy i očividní grázlové. Dlužno k tomu ovšem dodat, že tvoří menšinu. Že se o notorickém opilci v novinách líše častěji než o notorickém workoholikovi je dáno tím, že opilec je barvitější figura než pracant.

Jakmile dosáhne této mety, tedy je zvolen nebo dokonce znouzvolen, stává se politik i figurou mediální. Míra veřejného zájmu je úměrná výše, do níž se politik vyšplhá. O Jiřím Paroubkovi věděli jen bedliví pozorovatelé politické scény, že existuje – a i mezi nimi je málo takových, kdo by dokázali vyjmenovat všechny ministry aktuální vlády. Jakmile se stal premiérem, stal se předmětem obecného zájmu.

Krausův návrh tedy, zdá se, postupuje opačným směrem. Nejdříve kritéria, pak zvolení. Skutečnost je ovšem mnohem složitější. Není to návrh pro nějakou novou partu, je to návrh pro zavedenou politickou stranu. Zde je třeba dělit zrno od plev a to je v podstatě právě to, po čem soustavně volá Miloš Zeman a nazývá to ve stylu sobě vlastním „deratizací“. Každá strana před volbami bedlivě uvažuje o složení kandidátek a samozřejmě, že při tom aplikuje různá kritéria. Mnohá budou totožná s body Krausova návrhu. Co tedy zaráží na tomto počinu je ten tuhý formalismus.

Ten totiž svědčí o kulhavém vnitřním stavu strany. Kdyby totiž fungovala zdravě, bez kulhání, nemohlo by se stát, aby se „na poslance“ hlásil někdo s pěti obecnými a bez znalosti aspoň jednoho světového jazyka. Jakmile se přijmou taxy a normy, pak lze alibisticky říci – máš jen 42 bodů, takže se můžeš stát kandidátem, ale ne okresním lídrem. K tomu ti chybí osm bodíků. Kdybys kupříkladu povyskočil z docentury na profesuru a místo čtyřikrát vystoupil v televizi pětkrát, může se o tvém lídrování uvažovat.

Krausův návrh bude především Bude sloužit jako důkaz toho, že vedení strany je koncepční těleso. Sociální demokracie, třebaže se navenek zklidnila po nedávných bouřích, je rozdělena na proudy natolik si jdoucí po kru, že kritika „nepořádku“ a „nedbalého řízení“ je oblíbená zbraň ve frakčním zápase. Ustavením nominačních kritérií vyráží vedení tento argument z rukou těch, kdo proti němu vedou podkopnou práci.

Donedávna to byl právě Miloš Zeman, kdo byl největší protivník sociální demokracie, třebaže si od sám dodnes myslí, že vystupoval „jen“ proti jejímu vedení. Právě to je jeho největší politický omyl, třebaže ho ve svém výčtu omylů nezmiňuje. Pokud by strana Krausův návrh přijala, v jakékoli, byť pozměněné podobě, vedení by si upevnilo pozici. Bez ohledu na praktické výsledky aplikace kritérií, pokud je vůbec možné taková kritéria aplikovat.

Obdobný efekt může mít Krausův návrh směrem k veřejnosti. Pod Paroubkovým vedením se strana vzpamatovává. Jenže ne proto, že by byl Paroubek génius a silná osobnost, podle všeho není ani jedno, ani druhé. Svou bezbřehostí působí jako olej na vodě, zklidňuje vlny. Není to náhoda, že právě v této době přichází Kraus se svým návrhem. Není to nástroj k výběru „těch nejlepších“, nýbrž především je to prostředek ke zjednání klidu. V situaci, v jaké sociální demokracie je, tedy v pozici rekonvalescenta, se může Krausův návrh projevit jako užitečná medicína.

RODINA A PŘÁTELÉ: Magoři u pumpy
"Pumpa je odsud kousek," řekl mi znalec místních poměrů. ""Zahnete u hřbitova, pak do kopečka a pak už jsou Ouholice a tam je puma."
Potřeboval jsem benzín, to je vše, co k tomu lze dodat, aniž bych se uchyloval k přehnaným líčením, jak moc jsem ho potřeboval. Ljuba mi půjčila auto se suchou nádrží, tak nějak by se dala popsat situace, a já si toho všiml až pozdě.
To by jeden nevěřil, jak je vzdálenost relativní a jak daleko dovedou být takové Ouholice od hřbitova, když dochází benzín. Z každého sebemenšího svážku jsem jel na volnoběh. Přidával jsme jen pomaličku, polehoučku, abych nepodráždil akcelerační pumpu, která při přidání šprycuje benzín do karburace. Pak se ukázalo, že pumpa není na začátku, nýbrž na konci Ouholic, pochopitelně na konci na kopci!
Tam jsem nalezl prvního magora, když jsem k pumpě dojel.
Něco mi říkal, nepochytil jsem ani jjedno slovo. Odpovídal jsme gesty, krčením ramen a neutrálním pokyvováním hlavy. Neuvěřitelně se s tím pumpováním babral. Když šel platit, několikrát zakop. Pak mi došlo, že je ožralej jako puma!
Konečně odjel, já vrazlil pistoli do hrdla nádrže, zapnul pojistku a okouněl kolem. Pumpa vrčela a když vrčela dost dlouho, podíval jsem se, kolik ukazuje. Tedy, myslel jsem, že vidím,kolik ukazuje. Vytáhnul jsem pistoli z hrdla a šel zaplatit.
"Nebyl ten chlap přede mnou vožralej?" ptal jsem se člověka u kasy.
"Ne. To byl pan Říha, co bydlí vedle Dojáků. On tak jenom vypadá." Pak se podíval na displej toho svého přístrojem, co má u kasy. Pak se zadíval na mě. "Vy jste vážně chtěl tankovat jen 0,6 litrů?"
Ona ta pumpa mlela naprázdno!
Až příště přijede k pumpě Říha, co bydlí vedle Dojáků, pan kasíra mu bude vyprávvět o magorovi z Prahy, který napumpoval, věřil byste tomu, pane Říha, necelej litr a myslel, že jste vožralej!

PSÍ PŘÍHODY: Proč mě to psisko vlastně vítá?
To je radosti, když přijdu domů. Skáče kolem mě, oblizuje mě, vrtí to, čemu namyšleně říká ocásek a co je ve skutečnosti jen směšná bambulka. A pak?
Očekával bych, že si mě Bart bude hledět. Že si ke mně sedne a řekne pohledem:
Tak vyprávěj, pane, co jsi ve světě viděl. Kolik jedlých psů jsi tam potkal? Já vím, že ty je nemůžeš pojídat. Jsi pán. Ale doufám, že jsi na ně byl hodně přísný! A co kocouři? Pořád se ještě vyskytují v nedovoleném množství?
Zkrátka, chtěl by po mně, abych mu vyprávěl, jak to ve světě chodí.
Potom, po zevrubném líčení zážitků a prožitků by si ke mně lehnul a naslouchal by cvakání klávesnice počítače, dokud by v blaženosti neusnul.
Problém je v tom, že Bart stačí v blaženosti usnout dřív, než mu stačím říct, že jsem žádného jedlého psa nepotkal.
Nevyčítám mu to. On je rád, že jsem doma, to vědomí ho hřeje, konejší a uspává.
Já jsem taky rád, že je Bart doma. Kdyby nebyl doma, tak bych...
Já bych určitě neusnul ani bych necvakal do klávesnice. To proto, že vím, že on by se s jedlými psy, které by potkal, kdyby nebyl doma, dozajista nemazlil!