RODINA A PŘÁTELÉ: Na motorce v dešti
Sůza se chová v dešti náramně. Statečně vede stopu i loužemi tak hlubokými, že musím zvedat nohy skoro na úroveň nádrže, abych si nenabral do bot. Vyměnily se sezóny, auto spí na dvoře letním spánkem a Sůza se prohání prakticky každý den - pokud nejezdím na kole.Často se mě lidé ptají, jestli se nebojím v tom provozu jezdit na motorce. Bojím se strašně - jezdit autem. Denně vidím bouračku, denně jsem svědkem nechutných riskantních manévrů.
Myslím, že obecná příčina toho všehoje ježdění bez rezervy. Ti lidé jezdí technicky dejme tomu dobře, ovšem spoléhají na to, že všichni ostatní jednou taky tak dobře. Stačí pak jedna maličká nepravidelnost, zaváhání, zabrzdění, odbočení bez blinkru, a už jsou v sobě.
Často teď jezdím Zlíchovským tunelem. Všichni vědí, že tam jsou instalované kamery. Velmi správné opatření, v tom úseku se jezdí sedmdesátkou je tam povolená) a pak padesátkou, v tunelu. A i tam jsem onehdy přijel k čerstvé bouračce, kdy chlápek naboural zezadu do náklaďáku a auto mu chytlo a zastavil autobus a vyběhl autobusák a minimaxem ho hasil. Jak se to stalo? Neviděl jsem to, ale soudím, že příčina je zase ta jedna - jízda bez rezervy.

PSÍ PŘÍHODY: Bání se bouřky
Pes bílý a pes černý, pes bojácný a pes nebojácný, Iris a Bart, to je psí dvojka, která se motá kolem mě. Čas je nyní proměnlivý, každou chvilkou svítí sluníčko, pak prší, pak je bouřka - a to je chvilka pro bání.
Iris má svůj pelech v bedně na peřiny - takové té ploché, která se dává pod postel. Říkáme tomu Faradayova krabice nebo krátce faradajka, jelikož, jak se zdá, slouží jako více méně spolehlivá ochrana před bleskem. Tam Iris zamíří, jakmile zahřmí nad Pelhřimovem nebo Domažlicemi. Ovšem není to tak, že by celou dobu bouřky ležela ve Faradayově krabici.
Další důležitá ochranná štace je mezi mýma nohama. Sedím, píšu a najednou mám Irisčin čenich mezi stehny,. To je znamení, že elektřina v ovzduší dosáhla takového stupně, že přeskakuje z jednoho pólu na druhý za známých světelných a zvukových efektů. Dalo by se říci, že nosím Faradayovy kalhoty. Jenže ani ty nejsou spolehlivý přístav.
Jak se zdá, nejlepší je přecházení. Z krabice ke kalhotům a od kalhot pod stůl v kuchyni a pak zase za dveře od koupelny a zpátky do krabice, Iris putuje a hromy zatím divo bijů.
Velké štěstí, že bouřka a rachejtle se vylučují. Nikoho nenapadne v bouřce vypouštět ohňostroj. Kdyby tomu tak bylo, pak by asi Iris hledala útulek v koutě na stropě.
Byl by z ní pes - kouťák.