RODINA A PŘÁTELÉ: Dvě návštěvy výstavy (1)
Minulý týden, když byly svátky, v první sváteční den ukrutně pršelo. V ten nejzapršenější čas jsme si usmyslili jít na výstavu, já, Ljuba a Anna Marie, její dcera (18 let). Anna Marie, právě tak jako já, chtěla na Gigera do Technického muzea. Připomenu, že tento švýcarský malíř světově proslul návrhem kosmické potvory ve filmu Vetřelec (a návrh převzali do všech dalších dílů tohoto filmu). Vytvořil si vlastní styl, velmi ponurého biomechanismu a my scifisté ho milujeme.
Ukázalo se, že nejenom my scifisté!
Nepamatuju takovou frontu na výstavu, jaká se v hustém dešti vinula od vchodu technického muzea na Letné! Vzdali jsme to, ale mnoho času nezbývá, výstava bude otevřená jenom do 13. července. Takže se to povedlo na druhý pokus, v sobotu.

Je to velkolepá výstava ve dvou patrech budovy NTM. Jsou zde vystaveny obrazy i Gigerovy sochy. Musel jsem se smát při pomyšlení, že dílo tohoto giganta odmítl velekněz českého akademismu Milan Knížák, člověk v evropském, natož světovém kontextu zcela bezvýznamný a neznámý, přijmout do své instituce, kterou mu svěřili coby politicky vyslouženou trafiku, a že Gigera nepřipustili ani do prostor Mánesa, kde probíhají často i velmi pokleslé podniky (ostatně, byla tam i výstava Milana Knížáka). Strážci akademismu nesnášejí Gigera, protože Giger je originální, vymyká se z jejich předpisů, jejich kánonů. Není předpisově modernistický. Vytvořil si svůj styl, jímž reaguje na dobu, v níž žijeme. Monumentální obrazová groteska, chmurná, avšak nikoli depresivní, prostoupená symboly a odkazy, to je jeho dílo. Ironicky dokonalé ženy v objetí plazů a zvetešelé techniky, zbraně jež jsou zároveň berlemi, malé děti, které se stávají nábojem pro střelnou zbraň, průnik života a smrti, to všem v Gigerových obrazech je.
Výstava potrvá do středy a věru že to není mnoho času k tomu, abyste ji nepropásli.
Původně jsem chtěl pojednat ještě o té druhé výstavě - Zdeňka Buriana, ale o ní až zítra.

PSÍ PŘÍHODY: Znovu Bílý Fantom
V pátek jsem tu psal o psovi boxerovi Bílém Fantómovi. Je to pes, kterého Bart respektuje. Utkal by se s ním, kdyby to muselo být, ale přeje si, aby k tomu nikdy nedošlo. Včera jsem se o tom zase přesvědčil. Šli jsme na procházku kolem sokolského stadionu Mrázovka a Bílý Fantom stál u plotu. Tichý, stál a díval se na Barta.
Bart, aby si nezadal, předstíral, že o něm neví. Hleděl si svého, očuchával nějaké trsy trávy na trávníku, pokropil nohu od lavičky, koukal dolů na cestu vedoucí v Bertramce. Není možné, aby o BF nevěděl, on, který je schopen zvětřit psa na čtvrt kilometru!
Když jsme šli nazpátky, Bart zapomněl, kde Bílý Fantom prve stál a šel těsně u plotu stadionu. No a Fantom stál tam, kde jsme ho nechali. To už nešlo předstírat, že ho nevidí.
Bart šel, zježený a ani nehlesl. Jen po nějaké chvíli se mu ozvalo z hrdla tiché., velmi temné vrčení a také Bílý Fantom temně vrčel. Ne moc nahlas, spíš jako pro sebe.
Asi taky ví, že by na Bartovi narazil na tvrdou vodu.
Když bojují dva tygři, jeden skončí mrtev a druhý těžce raněn, tvrdí staré čínské přísloví a toto je ztělesnění oné prastaré situace. Chvála bohu za ty ploty, ještě že je máme. Někdy. Leckdy, Mnohdy. Skoro pořád.