RODINA A PŘÁTELÉ: Že jim to není blbý
Bavilo by vás dělat práci, která by byla totálně zbytečná a vy byste si museli připadat při vykonávání této práce jako naprostí idioti? Nebavilo. Ledaže byste byli policajt.
Nicméně upřesní. Naprostý idiot je ten, kdo vymyslel koncept "zklidňování města", což v praxi znamená, že systém jednosměrek a zákazů a příkazů způsobuje, že každé auto projede městem, třikrát až pětkrát delší vzdálenost, než je nutno, v režimu nejhoršího spalování, na jedničku a na dvojku, kdy vytváří nejvíc spálených plynů, nejvíc smrdí a překáží a obtěžuje. Takových situací je nastaveno v Praze mnoho set. Ale trklo mě to do očí včera, v neděli odpoledne. Nádražní ulice, potřebuju jet domu na Mrázovku. Mohl bych odbočit, ale nesmím. Vím, že u autobusového nádraží číhají policajti jak loupežníci v lese. Všude klid, pusto, žádná auta. Vím, že se tam loupežníci skrývají., roto ujedu ten kilometr navíc. Při spotřebě 8 litrů na 100 je to malá štamprle, ale představte si, kolik automobilů zbůhdarma na této jedné pitomosti vypálí tu štamprli z neobnovitelných zdrojů.
Ti policajti tam i v neděli stojí proto, že jsou pořád ještě automobilisté, kteří nevědí, že by něco takového bylo možné a že by tam někdo byl ochoten stát i v neděli a zkusí to a je pokutován. Takže je tam pořád někdo pokutován.
A kousek odtud piráti silnic páchají jedno zvěrstvo za druhým beztrestně, protože je postihnout je těžké, kdežto ustanovit léčku na místě, odporujícím zdravému rozumu, je lehké.
V Iráku už zahynulo 1700 Američanů. To je o něco víc, než kolik lidí zahyne na našich silnicích - bez války a sebevražedných atentátníků - ročně. A naše policie se zabývá takovými kravinami, jako je léčka u autobusového nádraží v Praze na Smíchově.

PSÍ PŘÍHODY: Obraz politické scény
Nespletl jsem se. Tohle bude opravdu o psech. Nicméně alegorie k politické scéně se nabízí úplně sama. Jen si to představte. Je klidné nedělní odpoledne. Užíváme si klidu na zahrádce, ležíme na lehátkách, občas pohovoříme, občas zadřímneme, je to relaxační neděle jak z učebnice duševního zdraví.
Opravuji. Mohla by být, kdyby nebylo těch zatracených čoklů.
Čoklové, rotvajler Bart a pointr Iris, se povalují na trávníku. Nic jim nechybí. Dostali nažrat a napít, byli venku, vyběhali se, nemají si na co stěžovat. Jenže v sousedství zaštěká pes. Je to doga, jmenuje se Čip, má hromský hlas,úměrný svému objemu a zjevu. Iris vyskočí a začne ječet, to probudí Barta, ten běží za ní, mlčky dusá, zamračeně odhodlaný každého zakousnout. Duo Čip a Iris vybudí i Arise, a Sáru a Rockyho, ti začnou taky štěkat a pobíhat a dorážet na neviditelného, ba co hůř, na neexistujícího nepřítele. Místo klidné neděle je tu najednou neklidná neděle.
Naštěstí to za chvilinku skončí a nastane klid. Pejskové ulehnout a dřímají a my můžeme na našich lehátkách dál v klidu probírat nedostatky těch ostatních lidí a potom, znaveni, zadřímnout.
V životě na politické scéně je to jinak. Tam není čas na dřímotu. Velcí psi začnou ňafat hned ve chvíli, kdy usoudí, že si jich nikdo nevšímá a malí a menší se rádi přidají a ta kakofonie nám rozdírá sluch od zimy do zimy.
Měli by někdy taky usnout. Politici stejně jako psi.