RODINA A PŘÁTELÉ: Milé hňupství
Pokračuji v líčení příhod z výletu do Francie. Navštívili jsme i pompézní zámek Chambord, absurdní dílo stavitelské rozmařilosti, které se stavělo déle, než jeho zadavatel stačil žít a okamžitě začalo chátrat, jelikož tato velkolepá nesmyslnost nebyla použitelná k jakémukoli praktickému účelu.
Je to "lovecký zámek" a dnes je kolem něho veliká obora obývaná divokými zvířaty - část je veřejnosti přístupná, projeli jsme ji s Ljubou na kolech a zahlédli jednoho zajímavého jelínka s podivně velkou hlavou.
Ale to zajímavé na Chambordu není ani tak jeho slavné hlavní schodiště se dvěma spirálami ani 365 komínů na střeše. V roce 1871 byl pánem tohoto zámku vnuk krále Karla X., takto Henri de Chambord. V tomto roce po prohrané válce s Pruskem padlo "Druhé císařství" a Francouzi a většina poslanců z Národního shromáždění byli příznivě nakloněni myšlence, že by se mohla vrátit monarchie a byla jim blízká myšlenka, že by se na trůn mohl posadil právě vévoda z Chambord. Tento úctyhodný muž si usmyslel, že bude vládcem nikoli konstitučním, leč absolutistickým a také na to Francouzi slyšeli: v chystané trůní řeči jim Chambord nabízel řád a svobodu. Na čem vše ztroskotalo?
Vévoda z Chambord odmítl francouzskou revoluční trikoloru a zamýšlel vrátit na žerdě bílou vlajku s lilií. A to Francouzi odmítli, vévoda z Chambord se králem nestal, skončil v exilu a od té doby mají Francouzi cosi, co z nějakých důvodů nazývají republikou.

Proč ale hovořím o něčem, co jsme už dávno zapomněli z hodin dějepisu: na Chambordu mají památky na vévodův sen. Je tam na zdi pod sklem trůní řeč. Ve vitrínách jsou uniformy a čepce. A hlavně a co mě nejvíc nadchlo: jsou tam dva návrhy na jezdecké pomníky budoucího krále. Tak to má být! Je třeba začít od pomníku. Moc by mě zajímalo, zdali umělci onen pomník vytvořivší dostali zaplaceno. Pravda, jsou to koně (s jezdcem) ani ne ve velikosti houpacího koně, ale mohli přece jen dostat nějakou odměnu. Třeba i houpací (šibenici?).

PSÍ PŘÍHODY: Bartův termometr
Existují různé druhy měřidel teplot a počasí - připomenu klasiku - provaz na horské boudě, určitě to znáte. V těchto horkých dnech funguje Bartův termometr.
Jak známo, poučka o nepřekonatelnosti rychlosti světla má jednu výjimku: Bart, ale také Iris a jistě i další psi, se objevují v kuchyni současně s otevřením ledničky, bez ohledu na vzdálenost, v jaké se před otevřením ledničky nacházeli. Není tam žádné zpoždění. Je to jev, jemuž se v odborných kruzích říká (nebo: mělo by se říkat) frigiratorová simultaneita a Nobelovu cenu za fyziku za ni dostanu v roce 2011.
Tento jev platí do určitých specifických temperatur. Jakmile nastává stav zvaný vedro, simultaneita se skokově mění ve frigiratorovou diskontinuitu: Bart se dostavuje s určitým zpožděním, které je úměrné stupni vedra. Tato prodleva je měřitelná a hydrometeorologický ústav by mohl zřídit stanici měřící tuto prodlevu (nejlíp u nás v kuchyni) a v závislosti na zjištěných hodnotách by mohl vysílat hlásání pro lidi postižené různými neduhy, aby si dali pozor.

Bartík právě sežral večeři a odloudal se na zahradu pod smrčky, kde zůstalo ještě trochu váhy. Je dusno k padnutí. Není ale nejhjůř: když jsem se vracel na motorce z města, vítal mě u branky a dával najevo mírné potěšení z mého návratu. Jakmile ale leží pod smrčky i když Sůza bublá u branky, pak je opravdu zle.
Myslím, že ten stav nastane zítra, nejpozději pozítří.