RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Chrousti
Navazuji na vzpomínkový cyklus na dobu mého dětství, jak se zachovala v děravém sítu paměti.
Za chvilku budou prázdniny. Moje vzpomínání na prázdniny je neodmyslitelně spojeno se sbíráním chroustů. Už léta letoucí jsme neviděl brouka zvaného chroust - teď na výletě do Francie jsem zahlédl cosi, co jsem se domníval, že by chroust mohl být.
Připomenu, že chroust je brouk dosti veliký, s tvrdými hnědými krovkami. Živí se listím, jeho název snad pochází od chroustání. Byl tedy chápán jako bytost zlovolná, jako "škodlivý hmyz". Tenkrát byla příroda důsledně dělena na přírodu "škodlivou" a "užitečnou", přičemž "škodlivá" byla vystavena nelítostnému šikanování. Všechny šelmy byly vnímány jako "škodlivé" a samozřejmě i chrousti. Děti byly nabádány, aby chrousty sbíraly, tedy lapaly a zabíjely. Hnusno přiznat to, ale dělo se tak. Děti rády uposlechnou pokynu "znič toho" a "zahub ono".
Chlapečkové letory zlobivé dělali s chrousty dvě alotria. Jednak házeli chrousty holkám do vlasů a radovali se, jak strašně holky vřeští. Bodejť by nevřeštěly, chudák chroust, zamotaný do vlasů, se chtě vymanit a protože měl ve svých nožkách dosti značnou sílu, dělal to vehementě a postiženou musely jeho únikové pokusy značně tahat.
Druhá pochybná zábava se jmenovala "rádio". Chroust uzavřený v krabičce na sirky lomozil a bzučel a vydával zvuky.
A pak najednou šlus a šmytec, chrousti zmizeli. Nevím, jak komu, ale mně se po nich stýská.
Nestýská se mi po sviluškách ani jiných hmyzích hnusácích, kteří ubližují kytičkám, po všelijakých těch obalečích, likvidujících celá stromořadí kaštanů čili jírovců. Ale třeba se bude stýskat někomu, kdo bude za padesát let vzpomínat na "zlatá nultá".

PSÍ PŘÍHODY: Vítáme vítáním
Na návratech z ciziny je nejlepší psí vítání. Máme dvojí, ze strany Iris a ze strany Barta.
Třebaže mě Iris uznává jako "skoropána", Ljuba je pro ni hlavní a základní a neopominutelná paní a proto ji vítá přednostně a ke mně se chová odměřeně. Jo, až budem spolu, to jí budu dobrej, potvoře! Ale neudělám to, že bych jí to vyčítal, věci jsou takové, jaké jsou a tak je to správné, jako je všechno správné v psí říši, i to, co nám může připadat nesprávné: je to správné, protože přirozené a nezáludné.

Bart vítá mnohem přimočařeji a rozdílí přízeň rovnoběžně. Kdyby se nad námi vznášel ufoun na neviditelném ufu a sledoval scénu z ufí perspektivy, viděl by, jak nejdřív se zmítá plešatá postavička - to Bart vítá mě. Pak se plešatá postavička stabilizuje a začne se zmítat vlasatá postavička, to Bart vítá Ljubu.

Etapa vítání trvá jen krátce. Pak už nastává všední život. Dej mi nažrat, pane, káže Bart. Házej mi míček, káže Iris. Dávám nažrat a kdybych dal stokrát, Bart by žral a žral, dokud by nepuknul. Dám mu tedy jenom jednou, žádný návratový nášup nebude!
A Iris?
Ta by se dokázala uběhat k smrti, ona, pro kterou třicetikilometrový běh je předvečeřová procházka!
Tak dobře, Iris, hodím ti míček. Ale jenom stokrát, víc ani ťuk.