RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Praní prádla
Pokračuji v seriálu vzpomínek na dobu mého dětství. Celý seriál je zde.
Začnu životem ve Slapech, kde jsem strávil dětství od roku 1946 do roku 1953, tedy od miminkovského - ročního - věku.Maminka, stejně jako všechny ostatní ženy ve vesnici, prala prádlo v dřevěných neckách, na valše. Valcha byla z pozinkovaného plechu a příjemně hladkým oblým okrajem nahoře: peroucí žena (nikdy v dějinách valchy, myslím, nepoužil tento nástroj muž, přinejmenším ho nepoužil, pokud měl po ruce zotročitelnou ženu) se o valchu opírala břichem, druhý okraj byl zapřen do kouta mezi dno a bok necek a tím se nástroj stabilizoval. Úhel mezi stěnou a dnem byl volen tak, aby valcha nevyklouzávala. Na praní se používalo speciální smrduté prací mýdlo, mám dokonce dojem, že tenkrát v těch padesátých létech byl do kostky mýdla vytlačen jelen: za první répy existovala firma Jelen a pralo se "mýdlem s jelenem". Komunisté i po krádeži firem často zachovávali názvy a loga - připomeňme Škodovku. Prádlo se průběžně mydlilo a pralo a mydlilo a pralo a pak se máchalo. Vyvářelo se ve velkém prádlením hrnci.
Čapek píše o "velkém prádle". Byla to skutečně celodenní dřina, pralo se ložní prádlo a bylo nutno ho především vyvářet a to při objemech tkaniny nebyla maličkost. Ve vzpomínce vidím maminku prát na zahradě - dokonce ji mám na fotce zachycenou při praní. V zimě prala v koupelně, v maličké temné místnosti.
Po návratu do Prahy se pralo v prádelně našeho činžáku: velká místnost v přízemí a partaje se tu střídaly. Byl tu kotel na vyváření prádla, v něm se muselo topit.
Pračky přišly až v šedesátých létech, vířivé, se šroubem ve dně. A když přišly automatické pračky, to byl převrat a všichni bychom měli tento technický předmět velebit i po létech, kdy ho má každý doma a pokládá to za normální. Není to nic normálního. To staletí bylo normální to, co ještě musela dělat moje maminka.

PSÍ PŘÍHODY: Temná stránka jara
Není nic tak světlé, aby to nemělo svůj stín, jaro nevyjímaje. Ve stínu se skrývá Bart. Doslova.
Jak skvělé to bylo v zimě, kdy je země holá, vegetace mrtvá, porobená, schlíplá - a o to líp, když napadne sníh! Bart je vidět, tedy, mám o něm přehled, vidím, co tropí, vidím jak se koukám, podle jeho chování už poznám, kde je jedlý pes,jak daleko a zdali hrozí bezprostřední nebezpečí pojídání jedlých psů.
A teď?
V téhle době obžerného plození, kdy se každá pitomá kopřiva chová tak, jako by se chtěla stát baobabem, Bart odběhne a po deseti metrech ho přestávám vidět.
Volám a on vždycky přiběhne: klid, pane, tady jsem, nic se neděje.
Já vím, Barte, že se nic neděje. Ale mohlo by. Proto tě volám.
Že je Iris pořád někde v tahu, na to jsem si už zvykl, ačkoli mi to z počátku taky dělalo problémy. Jenže Irda se psům vyhýbá, rozhodně je nevyhledává.
Kéž by tohle platilo o Bartovi.
Není to ovšem jenom problém vztahu mne, pána, a Barta, psojedlého parchanta. Zarůstá park Mrázovka, s takovou péčí zvelebený a zvelebovaný. To zvelebování pokračuje, parková firma dokončuje (obnovuje) další schodiště spojující dvě patra tohoto terasovitě řešeného parku. Jenže souběžně se zvelebováním pokračuje to, čemu se učeně říká entropie - Mrázovka se snaží vrátit do pravděpodobného stavu zarostlé divočiny - a v ní řádí holomek Bart.