RODINA A PŘÁTELÉ: Podger v atomové elektrárně
Někdy před týdnem jsem se tu zmiňoval, že se s Ljubou zúčastníme cyklistického průjezdu Prahou. Dopadlo to ale úplně jinak. Měl jsem příležitost navštívit atomovou elektrárnu v Temelíně - já a můj přítel, malíř Martin Zhouf. Věřil jsem, že to stihnu zpátky do Prahy, abych mohl v šest večer jet Prahou na kole. No, nestihl. A jak to bylo v tom Temelíně?

Nebudu se tu rozepisovat o tom, že pokládám atomovou energetiku za správnou věc, nebudu tu polemizovat s ekohobbistickými protestanty, natož pak podplacenou partičkou, která dělá kravály na hranicích. Píšu tyhle zápisky z mého denního života hlavně proto, abych se vám pokusil pobavit. Je tedy v Temelíně něco zábavného?
No, není. Je to obrovská fabrika nabitá supertechnologií a na ní opravdu není nic pro zasmání. Možná, že jenom když tam přijdu já.
Takže to bylo tak. V elektrárně vládne totální pořádek. Ale když řeknu totální, tak myslím naprostý a bezvýhradný. Návštěva musí být objednaná a musí mít průvodce. Ve vrátnici jí sejmou otisk dlaně, pak dostane čipovou kartu. Tu v průběhu návštěvy použije snad miliónkrát - při průchodu skoro každými dveřmi se musí identifikovat a pak ještě průvodce, takže nějaký Centrální Počítač ví, že pan X provázený panem Y prošel dveřmi číslo 1234 a je tudíž v prostoru ABC. V určitém prostoru se návštěva musí převléknout do temelínového - do žluté kombinézy, ale také žlutých trenclí a žlutých fuseklí a dostane spec sandály. Pak dostane dozimetr a ještě jednu kartu. A průvodce varuje, že kdyby náhodou návštěva ztratila kartu nebo ten dozimetr, bude to malér malérovitý atd., hrozby končí přibitím na vrata jak netopejr. No a civilní oblek si návštěva zamkne do skřínky. Pak jde provázena průvodcem dál, až k reaktoru a projde iks kontrolami a všude karty a někde se přitiskává dlaň, je to svět totálního dohledu a naprostého pořádku. Pak se jde ven: svléknout žlutou kombinézu, fusekle a trencle, odložit je do koše, a potom na kontrolu radiační kontaminace do takové velké ocelové klece, dejte ruku sem a nohu tamhle, automat vás diriguje, je to pěkná buzerace, ale nutná. No a konečně je po všem a ocitám se nahý před skřínkou kde mám civil.
No a sdělím průvodci, že jsem si nechal klíč od té skřínky v té kombinéze, co jsem hodil do toho koše.
Víte, že mě nezabil? Svatý to muž!

PSÍ PŘÍHODY: Malinkej pejsek v IDIFu
V Institutu digitální fotografie máme dva fotoateliéry, které si může každý najmout a tam si fotit to, co potřebuje. Včera tam někdo fotil pejska velkého jak krabička sirek.
No, byl větší, to bych opravdu přeháněl. Byl to ale pěkně malinkej pejsek z rodu čivava. Byl to pejsek zvědavý, šmejdivý, pobíhal pod židlemi a mezi stojany s lampami a kolem nohou stativu a člověk, když šel kolem, musel dávat pozor, aby na něho nešláp.
Slyšel jsem poznámky typu "to by bylo něco pro Barta" a "ten by ho slup jak malinu".
Nebylo by to nic pro Barta a rozhodně by ho neslup. Tyhle miniatury, to není nic pro něho. Dnes ráno například šel nevšímavě kolem dvou jezevčíků, kteří se mohli potrhat, jak usilovně mu spílali. Šel a ani se na ně nepodíval.
Na čivavu by se asi podíval, protože něco tak mrňavého se hned tak nevidí. Dokonce bych to rád viděl, takové setkání. Co by čivava říkal(a), až by viděla Barta?
Možná že by řekl(a): srabe, pojď se prát!
Bart by se otočil a šel by pryč.
A čivava by řekl(a): Je to únavné, být vždycky vítězem!