ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Kde je klíč
Kdepak jsou ty časy, kdy tehdejší předseda české Poslanecké sněmovny Václav Klaus řekl, že místopředseda Evropského parlamentu Alejo Vidal-Quadras Roca „má na celou řadu věcí pohledy, které nejsou vzdálené pohledům mým.“ Přitom je to skoro na den pět let, kdy s ním probíral otázky budoucnosti Evropy a rozšiřování Evropské unie. Hodně se časy změnily. Roca teď metá na Klausovu hlavu blesky kvůli jeho euroskeptickému militantismu a Klaus blesky vrací tam, odkud přišly a označuje je za „inkviziční tažení“. Nejen to. Kritiku pokládá za „urážku suverénní členské země EU“.

Situace by si zasloužila dodávku ledu na ochlazení horkých hlav. Evropští kritici, jmenovaný Roca i předseda ústavního výboru EP Jo Leinen, velmi přehánějí, když vyhrožují, že by se Česká republika měla dostat na periferii Evropy právě kvůli postojům Václava Klause. Naproti tomu Václav Klaus není totožný s Českou republikou. Zatím je jejím prezidentem, nevsadili mu na hlavu Svatováclavskou korunu, není monarcha a i kdyby se jím stal, pořád ještě, věřme, budeme konstituční království a ne soukromý majetek Václava Klause.

Klaus bezesporu euroskeptik je, a slovíčko „eurorealismus“ je jedním z oněch klamavých slov-lasiček, slov neuchopitelných, hbitých, jež tu kousnou, tu štípnou a šup, uklouznou, když je někdo chce pořádně uchopit. Je to euroskeptik, a v debatě nemá v republice oponenta sobě rovného, tedy osobu schopnou hájit evropskou věc aspoň přibližně stejně přesvědčivě. Přitom realita dává stoupencům Evropy argumenty do rukou. Výsledky našeho prvního roku členství v Unii předčily optimistická očekávání a nesplnily se žádné hrozby, jimiž eurospektici před vstupem děsili občany. Členství v Unii státu prospívá, jenže co je to platné, pan profesor si myslí něco jiného.

Dovede nadhodit míč rovnou nad síť: spojil se Anthony Coughlanem, propaguje jeho názory, svoji propagaci prohlašuje za soukromý postoj, na nějž má nárok bez ohledu na svůj úřad, a kritiku okamžitě prohlásí za útok federalistického Bruselu na českou suverenitu. Samozřejmě, že incident tohoto typu mu umožní připsat si další plusové body. Vzdorování autoritě vždy imponuje uťápnutému Čechovi. Takže i dopis předsedovi Evropského parlamentu Josepu Borellovi jistě vynese Klausovi potlesk.

Smutné? Možná,. Ovšem opravdu zarážející je jiný fakt. Pávě ten, že se totiž euroskeptikovi Klausovi nepostaví v celé České republice rovnocenný soupeř, a proti Klausově propagandě se ohrazují politici ze zahraničí, způsobem připomínajícím slona v porcelánu.
Aston

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá -Noviny
V padesátých létech jsem byl malý kluk a noviny jsem samozřejmě nečetl. Nicméně si na ně pamatuji a pamatuji si i na to, jak je četli rodiče. Takže patří do mého vzpomínacího seriálu.
Především, až do počátku padesátých let ještě vycházely Lidové noviny. Později se staly symbolem svobodného tisku - v několika volných měsících roku 1968 se uvažovalo o jejich obnovení (já sám jsem měl uzavřenou smlouvu s nimi jako redaktor) a vznikly pak koncem osmdesátých jako samizdat a od roku 1989 vycházejí jako řádný deník. Tehdy samozřejmě živořily, až byly zdeptány a zrušeny.
Noviny tehdy vycházely sedm dní v týdnu, tedy i v neděli. Nedovedu si vybavit,kdy přesně se přestaly nedělníky vydávat, samozřejmě ve všech denících najednou, na jediný příkaz shůry. Noviny byly pochmurné, skoro bez obrázků. Pro utužení ducha lidu v nich ale vycházely politické karikatury. Mistry kresby byli Antonín Pelc, ten se ale záhy vzpamatoval a přestal to svinstvo dělat, a Lev Haas, který vydržel dlouho, snad ¨do sedmdesátých let, pak se odstěhoval do NDR. Tihle kreslíři budovali obraz světa: tábor míru, to bylo to, kde jsme žili, velmi šťastně. Za hranicemi byl tábor války.Ovládali ho pupkatí kapitalisté a dělníci tam byli hubení, zoufalí, neboť tam byla pořád krize. Imperialisté samozřejmě vedli války, házeli na lidi bomby, čemuž bylo nutno zabránit.
Noviny byly pekelně nudné. Někdy v polovině padesátých let, snad zrovna v roce 1955,m začala vycházet Večerní Praha. To bylo velké osvěžení, protože se tu psalo o obyčejných věcech a dokonce - začaly tu vycházet i zprávy o zločinech! Byla to rubrika označená velkým znakem paragrafu a ta se těšila obrovskému zájmu a lidi si ji vystřihovali. Dostal se do ní i můj spolužák Franta P. Chytli ho v Labuti, jak ukradl dvě kravaty a napsali o něm článek Malý nenechavec. Franta byl na to velmi pyšný, článek měl vystřižený a nosil ho v celuloidovém pouzdru a na požádání ho ukazoval.