RODINA A PŘÁTELÉ: Všude jsou policajti
Takové houfy policajtů jsem opravdu už dlouho neviděl. Jen před Cafourem u nás na Smíchově jsem jich napočítal čtrnáct. Ono je to logické, že jich tam bylo tolik. V čem ta logika spočívá?
Na křižovatku Anděl ústí jeden z hlavních dopravních tahů v Praze, tah od Plzně. Ulice Vrchlického s e motá kolem dolní části hotelu Mövenpick. Měla tu být mimoúrovňová křižovatka, která by dopravní kolaps (je zde permanentní) odstranila, jenže úsilím aktivistů byla stavba zrušena ještě za komunistů (už tehdy tyhle tlaky existovaly, byť v tehdejší specifické podobě). Ulice pak pokračuje třemi proudy. Ten pravý odbočuje doprava do Radlické, střední rovně a levý doleva. No a vtipné je, že ten rovný má svoji zelenou a ten , kdo to nezná a jede ve středním pruhu a vpravo od něj dejme tomu autobus, nevidí nic jiného, než tu zelenou a jede rovně a tam na něho čeká těch čtrnáct policajtů, aby si na něm smlslo, protože porušil zákaz vjezdu.
Že je to slabomyslné?
No ovšem, vždyť Praze po stránce dopravní vládnou kridioti, kříženci kriminálníků a idiotů!
No nic, nechci chraňpánbu snižovat význam téhle velkolepé akce, kdyby měla zachránit jen jeden život, stála by za to.
Já ale vytáhl kolo z garáže a jezdím na velocipédu, pěkně vedlejšími uličkami.
Ať se ti policajti s řidiči vzájemně třeba sežerou, já mám svoje pedály a jedu si v klídku.
Dokud mi někdo neukradne pumpičku, v horším případě kolo.

PSÍ PŘÍHODY: To já o své vůli
Když se vracím na motorce domů, Bart s Iris mě vítají u vrátek. Oba mají radost, že mě vidí. Ovšem jsou to oba osobnosti.
Iris zkracuje vítání na minimum a pak předstírá, že má nějakou práci v nejzazším koutě zahrady. To bys nevěřil, pane, co je tu všude kocourů, nebýt mne, nebylo by kvůli kocourům kam šlápnout. Celý den se s nimi tady trápím. Zrovna teď je ta nejhorší kocouří hodina, takže mě, prosím, nech pracovat.

Bart pokračuje ve vítání, zatímco Iris pracuje. Jenže já znám svého Barta. Sotva bych nasedl na motorku, šup a už by proklouznul ven a koukal, kde je nějaký jedlý pes k snědku. Takže ho zavedu k buku a ukážu mu prstem, tady si sedni a čekej, ani se nehni!
Bart poslechne, já nasednu, vjedu dovnitř a jdu zavřít bránu.
Bart ovšem předstírá, že si pod buk sedl o své vůli. Tak mě napadlo, Iris, že bych si mohl sednout. Je tady pěkně, nemyslíš? Tady je takové zajímavé křoví a tam zas uschlý list. Bart se rozhlíží a když zavřu bránu, nonšalantně vstává a volný krokem odchází.
Jestlipak Bart ví, že Iris svoji zaměstnanost jenom předstírá?
Jestlipak to ví Iris, že si Bart honí triko když jí chce nakecat, že si pod buk sedl o své vůli?
Buď to vědí nebo nevědí. Pokud nevědí, já to práskat na toho druhého nebudu. Každý má nárok na svoji klamnou osobnost.