RODINA A PŘÁTELÉ: Vernovské orgie 2.
Ano, chystám nové vydání své knihy a dělal jsem i pár fotek do knížky Vadima Horáka o vilímkovských vydáních verneovek.
Pan Horák vynaložil monumentální úsilí a sebral veškeré dostupné informace o Vilímkovi a o jeho ediční činnosti, hlavně pokud jde o Vernea. Jeho verneovky jsou ty červené, se zlatou ražbou. Zjistili jsme, že dva hlavní knihvazači, kteří vyráběli vazby pro Vilímka, pan Nožička a pan Pfeifer, používali zcela různých raznic. Na první pohled jejich výrobky od sebe nerozeznáte, ale po bedlivějším zkoumání najdete odchylky. Například na té ražbě je výjev zachycující Matyáše Sandorfa, prchajícího z věže pazinského hradu za svitu blesků. Na Nožičkově vazbě má Sandorf už nohu přes římsu, kdežto v Pfeiferově podání ji špičkou jen osahává.

Jedna záhada nám není oběma jasná.
Jak známo, verneovky (a další romány devatenáctého století) jsou ilustrovány takzvanými xylografiemi, čili dřevoryty. Můj dědeček mi vyprávěl, že Vilímek tiskl z originálních francouzských dřevěných štočků, nechával si je posílat z Paříže. To je samozřejmě nesmysl, o tom nemá cenu se bavit. Z Paříže chodily do Prahy a dalších měst, kde se verneovky simultánně tiskly, galvanotypické otisky, jakési kovové kopie. V Ottově slovníku naučném se ta technologie popisuje, ale moudrý z toho nejsem. Sám jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pracoval čtyři roky v tiskárně a o štočcích leccos vím, například to, jak strašným tlakům jsou vystaveny. Že by se nějaký otisk pořízený galvanickým pokovováním dřeva strkal do lisu, to mi připadá jako absurdita. Byl bych moc rád, kdyby mi někdo tu technologii vysvětlil.
Navíc, Francouzi tiskli i barevné xylografie a Vilímek též má v některých svazcích barevné dřevoryty. Dělalo se to soutiskem na více strojích? Nebo jinak? Když jinak, tak jak?

PSÍ PŘÍHODY: Já chci taky
V této době bahnitých psů stojíte před dilematem. Máte jim utírat tlapy, nebo neutírat? Když je neutřete, budete mít zabahněnou podlahu. Když je utřete, budete mít taky zabahněnou podlahu. Nikdy je totiž neutřete tak, aby je měli čisté a podlaha se stejně zabahní.
Jistě uhodnete, že jsem stoupenec druhé volby, tedy neutírat a jednou za čas stáhnout bahno z podlahy (v předsíni, je dlaždičková, nejsem takové čuně). Ljuba je stoupenec utírání tlap. Bart se spíš na mé straně. Pokládá utírání tlap za zbytečnost a má hemzy a kecy, když mu je utírám.
Čímž se dostávám k příběhu. Dnes jsem neutíral já, ale Ljuba. Začala Bartem. Kupodivu neměl ani hemzy, ani kecy! Nechal si tlapy utřít a ani necek. Pak si vzala do práce Irdu. Ta je zvyklá, nechá se i donést do vany a osprchovat. Utírání tlap je pro ni běžná rutina. Takže se nechala utřít, trpělivě, v klidu. Bart přihlížel.
"Tak a je to," pravila Ljuba.
Nebylo. Bart se přibatolil, nastavil tlapu a že já chci eště jednou! P"O deseti letech soužití jsem si myslel, že mě nedokáže překvapit, a vida, mýlil jsem se.
Jestli jednou vleze za Iris do vany, dostanu z toho psotník.
V horším případě pesotník.