ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vítězství na hraně
To, co se nazývá ze setrvačnosti vládní krizí a ve skutečnosti bylo krizí kolem postavy Stanislava Grosse má své vítěze a poražené. Poražený je především Stanislav Gross, který se zapsal do moderní historii nevídaně dlouhou sérií chybných kroků a špatných odhadů. Pokud se vývoj neuhne jinam, k ne-vítězům bude patřit i Miroslav Grebeníček, kterému proklouzly mezi prsty nitky, jimiž mohl hýbat vládou jako loutkovým Špejblem. Co je mimo diskusi, že k vítězům patří prezident Václav Klaus.
Jeho počínání bylo v některých okamžicích na hraně ústavnosti. Ukázalo se, že i stručně a hutně psaný základní zákon otevírá dost prostoru k dostatečně volnému pohybu pro politika, který má dostatečně bystrý zrak, aby průsmyky rozeznal, a dost odvahy, aby se do nich pustil. To, že pozdržel přijetí demise lidoveckých ministrů a dokonce do značné míry porušil daný slib, když demisi zdržoval dál i poté, kdy socialisté kývli na jeho podmínky, vyvolalo u mnoha lidí podiv až zuřivost, podle letory a politického přesvědčení. Nabídkou, že přijme alternativní socialistickou vládu, otevřel cestu k řešení. To, že ji socialisté jsou zřejmě ochotni přijmout je příznivé znamení, že jejich chuť na sebevraždu není tak silná, jak se ještě ve čtvrtek do odpoledních hodin zdálo. Ať to byla krize vládní či osobní, Klaus ji zvládl k obrazu svému, neradičně, provokačně a efektivně.

Ze soboty - Grossova vláda bez Grosse
Pud sebezáchovy přiměl ústřední výkonný výbor ČSSD k tomu, že schválil koncept obnovy vlády sociálních demokratů, lidovců a unionistů za podpory 1001 poslance. Nemá jít o obnovu koaliční smlouvy, ale o jednorázovou dohodu tří stran. Šlo by tedy fakticky o jakési obnovení "opoziční smlouvy", na níž si zejména unionisté vysloužili ostruhy a ve své době měli značnou podporu veřejnosti, než se jim ji podařilo postupnými kroky, s vynaložením velkého úsilí s podporou důvtipu a politické imaginace totálně prošustrovat.
Vláda nebude obnovena ani zítra, ani pozítří. Zúčastnění pánové a dámy ještě musejí položit mnohé překážky na cestu k dohodě, aby jimi mohli pohybovat doleva a doprava a nahoru a dolů a šťouchat do nich a kopat a hovořit a psát, aby se vytvořil dojem, že politika je velká námaha.
Přitom východiska jsou vcelku jednoduchá: Gross zklamal na funkci vedoucího politika a nemá na ní co dělat, musí odejít. Menšinová vláda ČSSD se stane loutkovou vládou komunistů a levicově zaměřený občan si řekne příští rok u volební urny: proč bych měl volit nějaké sociální demokraty, když ti důležití jsou komunisté. Tudíž z pudu sebezáchovy je třeba spolknout hořkou dvousložkovou pilulku, složenou z unionistů a lidovců.
Pro unionisty bylo, jest a bude východisko zcela jednoduché: je třeba se držet u koryta za každou cenu, stůj co stůj, až do hořkého konce rozpuštění a vypuštění. Vladimír Mlynář, který abdikoval, je podivín, který se nedokázal zbavit cti.
A situace lidovců? Kalousek dosáhl toho, o co usiloval, že totiž Gross položil na jednu misku vah výhody koalice a na druhou sebe a váhu nevěstince paní Barkové a koalice vyhrála. Hurá. Kalousek vyhrál. Je otázka, v čem se konkrétně vítězství projeví. Pakliže teď Kalousek položí na stůl tucet dalších podmínek, jen potvrdí podezření opakovaně Grossem vyjádřené, že celý ten tyátr rozpoutal jen proto, aby celou svoji stranu řádně naolejoval a snadněji vklouzl do konečníku ODS coby kluzký čípek. Přičemž není zcela jisté, že jest právě toto touha ODS, mít v konečníku lidovce. Nebylo by divu, kdyby tam raději snášela voštinu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Verneovky a jiné knížky
Včera jsem tu psal o verneovkách a v pondělí s k nim vrátím. Proč o nich nenapsat i v seriálu o mém dětství? Tenkrát jsem s nimi začal.
První verneovka, kterou jsem dostal do rukou, byl Tajuplný ostrov. Vydalo ho nakladatelství SNDK, pozdější (dodnes existující) Albatros. Dali mi ji rodiče k Ježíšku v roce 1954, bylo mi tehdy devět. Bylo to překrásné vydání - kniha byla skvěle vytištěná na prvotřídním papíře. Poději, když jsem začal verneovky sbírat, jsem zjistil, že je to vydání, které jako jediné ve dvacátém století existuje minimálně ve dvou barevných variantách, jako modrá a žlutá kniha (v devatenáctém století vydával různé barevné vydání Hynek). Mnohem později jsem v Albatrosu pracoval. V knihovně tam měli archivní výtisky všeho, co SNDK vydalo. V padesátých létech vycházely odpudivé knihy, ale občas se mezi nimi vyskytly doslova perly. Platilo to obecně o tehdejší knižní produkci. Tehdy vycházela skvostná vydání klasické literatury s původními ilustracemi - namátkou připomenu Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela. Inu, tehdy ještě žili a fungovali lidé, kteří ovládali řemeslo běžné před tím, než přišli komunisté, všechno ukradli a postupně vše, do důsledku vše, zničili a srazili na dno.
Tenkrát věru nevycházelo moc knížek, které by zajímaly desetiletého kluka. Verneovky to samozřejmě byly - mám je dodnes, všechny z té doby. Nicméně, rád bych se v téhle souvislosti zmínil o knížce, kterou jsme miloval já a všichni moji kamarádi: brožurka Nepolapitelný monitor od Igora Vsevoložského. Bylo to o říční obrněné strážní lodi, která se při nacistickém útoku ocitne za frontou, tedy pluje na Volze v území obsazeném Němci. Ti se snaží monitor potopit, lépe polapit a on se probíjí ke svým. Četl jsem ji jistě padesátkrát. Později jsme na ni vzpomínal. Říkal jsem si: co by asi ve skutečnosti udělali s námořníky, kteří byli tak dlouho v německém zázemí? Jistě by je poslali na Sibiř do Gulagu, pravděpodobněji popravili.
Ale o tom v té skvělé knize nebylo ani slova.

PSÍ PŘÍHODY: S plnou důstojností
Bart se chová k automobilům obezřetně. Ne snad, že by nebyl ochoten pod auto skočit. Zato Iris, ta si počíná jako dáma, která dobře ví, že automobil je opatřen brzdami.
Bart, ten jde stranou, když vidí auto, ovšem jde stranou tak, aby to vypadalo, že ho zrovna teď zcela náhodou napadlo jít stranou, protože tam má něco zajímavého na práci. Nikdy to neproběhne tak, že by slyšel auto, ohlédl se, řekl si hele auto, to by bylo dobře se uklidit.
Zrovna včera, šli jsme s pejsky a jelo auto. Ljuba zavolala na Iris. Obvykle přiběhne skoro - dá se říci - rychle. Když jede auto, Iris nepřibíhá. Iris dokonce ani nepřichází. Iris se ubírá. Samozřejmě se d¨to neděje na hlavní třídě, kde to každý mydlí pořádnou rychlostí - bylo to u nás na plácku. Lidi zdaleka vidí nadávající paní a zachmuřeného pána a ubírajícího se bílého psa a opravdu dají tu nohu z plynu a polechtají brzdu. V tom autě, kterému se Irda klidila z cesty včera, jel pán a paní a paní se dokonce usmívala. Možná, že Iris svoje ubírání chápe jako službu veřejnosti: stará se, aby se automobilisté nenudili.