RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Verneovky a jiné knížky
Včera jsem tu psal o verneovkách a v pondělí s k nim vrátím. Proč o nich nenapsat i v seriálu o mém dětství? Tenkrát jsem s nimi začal.
První verneovka, kterou jsem dostal do rukou, byl Tajuplný ostrov. Vydalo ho nakladatelství SNDK, pozdější (dodnes existující) Albatros. Dali mi ji rodiče k Ježíšku v roce 1954, bylo mi tehdy devět. Bylo to překrásné vydání - kniha byla skvěle vytištěná na prvotřídním papíře. Poději, když jsem začal verneovky sbírat, jsem zjistil, že je to vydání, které jako jediné ve dvacátém století existuje minimálně ve dvou barevných variantách, jako modrá a žlutá kniha (v devatenáctém století vydával různé barevné vydání Hynek). Mnohem později jsem v Albatrosu pracoval. V knihovně tam měli archivní výtisky všeho, co SNDK vydalo. V padesátých létech vycházely odpudivé knihy, ale občas se mezi nimi vyskytly doslova perly. Platilo to obecně o tehdejší knižní produkci. Tehdy vycházela skvostná vydání klasické literatury s původními ilustracemi - namátkou připomenu Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela. Inu, tehdy ještě žili a fungovali lidé, kteří ovládali řemeslo běžné před tím, než přišli komunisté, všechno ukradli a postupně vše, do důsledku vše, zničili a srazili na dno.
Tenkrát věru nevycházelo moc knížek, které by zajímaly desetiletého kluka. Verneovky to samozřejmě byly - mám je dodnes, všechny z té doby. Nicméně, rád bych se v téhle souvislosti zmínil o knížce, kterou jsme miloval já a všichni moji kamarádi: brožurka Nepolapitelný monitor od Igora Vsevoložského. Bylo to o říční obrněné strážní lodi, která se při nacistickém útoku ocitne za frontou, tedy pluje na Volze v území obsazeném Němci. Ti se snaží monitor potopit, lépe polapit a on se probíjí ke svým. Četl jsem ji jistě padesátkrát. Později jsme na ni vzpomínal. Říkal jsem si: co by asi ve skutečnosti udělali s námořníky, kteří byli tak dlouho v německém zázemí? Jistě by je poslali na Sibiř do Gulagu, pravděpodobněji popravili.
Ale o tom v té skvělé knize nebylo ani slova.

PSÍ PŘÍHODY: S plnou důstojností
Bart se chová k automobilům obezřetně. Ne snad, že by nebyl ochoten pod auto skočit. Zato Iris, ta si počíná jako dáma, která dobře ví, že automobil je opatřen brzdami.
Bart, ten jde stranou, když vidí auto, ovšem jde stranou tak, aby to vypadalo, že ho zrovna teď zcela náhodou napadlo jít stranou, protože tam má něco zajímavého na práci. Nikdy to neproběhne tak, že by slyšel auto, ohlédl se, řekl si hele auto, to by bylo dobře se uklidit.
Zrovna včera, šli jsme s pejsky a jelo auto. Ljuba zavolala na Iris. Obvykle přiběhne skoro - dá se říci - rychle. Když jede auto, Iris nepřibíhá. Iris dokonce ani nepřichází. Iris se ubírá. Samozřejmě se d¨to neděje na hlavní třídě, kde to každý mydlí pořádnou rychlostí - bylo to u nás na plácku. Lidi zdaleka vidí nadávající paní a zachmuřeného pána a ubírajícího se bílého psa a opravdu dají tu nohu z plynu a polechtají brzdu. V tom autě, kterému se Irda klidila z cesty včera, jel pán a paní a paní se dokonce usmívala. Možná, že Iris svoje ubírání chápe jako službu veřejnosti: stará se, aby se automobilisté nenudili.