ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Francouzský Dalimil do Prahy
Je to skvělá zpráva, že se našim emisarům podařilo vydražit fragment latinského překladu Dalimilovy kroniky v pařížské dražební síni Druot Richelieu. Zatím neznáme detaily, ale zdá se, že tentokrát si naši lidé počínali obratně - kdyby tomu tak nebylo, rukopis by koupil někdo jiný, tak je to prosté. V takové dražbě jdou "pryč všechny řečičky", jak se dobře praví ve známé písničce. K úspěchu přispělo jistě i to, že kolem nákupu nebyl žádný velký mediální humbuk - všechny rozruchy by hnaly cenu do výše. Kdyby to vypadalo, že Češi o rukopis kdoví jak stojí, pak by Češi platili víc.
Je tedy třeba pochválit vládu, že na nákup uvolnila peníze a pochválit i všechny, kdo se akce účastnili. Není tak dlouhá doba, kdy se památky a starožitnosti ze země do ciziny vozily, za pár mizerných pětek, jenže pětek ve tvrdé měně. Za patnáct let je tvrdá měna pořád ještě tvrdší než by měla být, ale rozhodně už není zdaleka tolik tvrdá, jak bývala.
K tomu vývozu či dovozu umění. Je možná dobře při této příležitosti připomenout "Železného případ". Železný je totiž kriminalizován kvůli tomu, že údajně nezaplatil clo - za obrazy, vezené z ciziny k nám! Že na dovoz uměleckých děl platí clo, to je dokonalá směsice idiotství, křupanství a bolševického hovadismu. Slyšel jsme před časem v rozhlase jednu rozhořčenou soudružku. Zlobila se na Železného za to, že "zavlekl do Česka obrazy". Ty krávo, oslovil jsem ji v duchu zdvořile, kde by byly naše galerie, nebýt Kramářů, kteří zavlékali do republiky obrazy?
Chápu clo jako obranu domácí výroby. Clo na dovoz obrazů Josefa Čapka z Německa do Česka věru nechápu. Koho chrání před cizáckou konkurencí?
Ale, nechme toho, zpět k věci: je dobře, že je rukopis z Francie u nás. Jsme o něj bohatší my všichni.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Zlatá padesátá - Led a chlazení
V hospodách se pivo chladilo ledem. Hospoda si samozřejmě led nevyráběla! Vozili ho ledaři na vozech tažených koňmi. Složili led před hospodu - byly to tlusté ledové štángle čtvercového průřezu, řekl bych odhadem, samozřejmě zpětným, tak dvacet na dvacet a ta štangle mohla mít sto dvacet, sto padesát centimetrů délku. Tak to mám ve vzpomínce, jakpak to asi bylo ve skutečnosti! Ledaři přijeli a složili led podle potřeb té hospody, vždy toho byla hromada tak asi do deseti kusů.
Když přivezli led, dejme tomu, v tuhle roční dobu, nebyl to žádný div. Ježe oni ho vozili i v létě a to div byl. Jak ho vyráběli? Kde?
Nevylučuju, že to pořád ještě mohl být přírodní led. Vltava přestávala být pořádně zamrzlá už od konce války, tedy od doby, kdy kromě vranské vznikla i štěchovická přehrada. Jenže v polovině padesátých let dostavěli i slapskou přehradu a protože se vod pouští spodem, ta se nikdy nestačí dost ochladit, takže Vltava od té doby není jak se patří zamrzlá (a v létě je studená, takže se v ní nedá jak se patří koupat). Nevím tedy, jak se ten led získával. Za starých dob ho ledaři tahali ze zamrzlé řeky. Že by se ale v tak masivním množství vyráběl uměle? Hospod bývalo mnohem víc, než v pozdějších dobách. Nevím.
Později ledaři a jejich vozy s koníky zmizeli a do hospod se rozvážel led umělý, takzvaný suchý. Bylo to něco z kysličníku uhličitého, studené tak pekelně, že se to nedalo vzít do ruky. O suchém ledu něco zase až příště.

PSÍ PŘÍHODY: Budou až v pondělí
Z cest jsem se vrátil v noci a nestačil žádnou příhodu s pejskama zažít. Myslím, že se mi postarají o zábavu o víkendu, budu o tom referovat.