RODINA A PŘÁTELÉ: Zuřivej? Však taky měl důvod!
Včera jsem tu popisoval výjev k blízkosti Strossmayerova náměstí. Jiný pěkný výjev jsem viděl v neděli po poledni na Štefánikově třídě, u nás na Praze 5. nedaleko Anděla.
V neděli docela slušně sněžilo, zima ne a ne se vzdát. na chodníku se vytvořil docela slušný marast. jdu po chodníku směrem k Andělu. Slyším hluk, ohlédnu se - a za mnou jeden smetákové autíčko, něco jako multikára, má to radlici a kartáče a pucuje to chodník.
Po chodníku nechodilo moc lidí, jen tu a tam človíček a ten viděl už zdálky červenožlutou obludku a vyhnul se.
Jenom jeden pán se nevyhnul. Vylezl z auta na straně k chodníku a zůstal stát před otevřenými dveřmi zády k chodníku a u ucha měl mobil a telefonoval.
V tu chvíli jel kolem ten sněhomet. Nu, drobátko toho člověka omítnul a taky těmi otevřenými dveřmi vmetl dovnitř auta tak asi půl kubíku špinavého sněhu.
Bylo to trochu jako scénka z nějaké grotesky. Musel by se tomu smát každý, vyjma omítnutého pána a též dámy, která seděla za volantem toho auta.
Omítnutý pán se rozzuřil a ještě stačil kopnout sněhomet to zadního kola. Pak ho napadlo, že by bylo dobré sněhometníka polapit a zabít. Rozběhl se tedy a sněhomet pronásledoval. Nevím, jestli sněhometník věděl, že za ním omítnutý pán utíká. Prostě jel dál po chodníku a vesele sněhometal, a lidi, když ho viděli, uhýbali (protože netelefonovali). Sněhomet zajel za roh a za chvilku se vynořil na druhé straně ulice. Mohl bych si představovat, že ten pán by sněhomet vytrvale pronásledoval, až by ze sebe setřásl naomítaný sníh a dokonce by stačil uschnout, vlivem tělesného tepla a proudícího vzduchu.
Načež, až by sněhometníka dopadl, sněhometník by měl právo říci:
"Ano, ctěný pane, dost možná, že jsem dobytek, ale vy račte být suchý, PANE!"

PSÍ PŘÍHODY: Když jsou psi zticha
Když psi hlučí, je to špatné. Když jsou zticha, je to horší. To mají společného s dětmi, ty jsou také velmi nebezpečně zticha a zkušený rodič je velmi obezřetný, když slyší zlověstné ticho z míst, kde se nalézá jeho potomek.

Onehdy byl Bart zticha a já přemýšlel, co divného se dělo před tím, než ztichl. Znáte to: zabýváte se něčím jiným, nicméně vaše smysly jaksi automaticky sledují, co se děje a dělo kolem. Informace se někam ukládají. Potom, když se přestanete zabývat věcí s nejvyšší prioritou, si začnete promítat to, co smysly nashromáždily a někde na pozadí uložily do vyrovnávací paměti. V případě Barta to bylo: šel do kuchyně... já si před tím mazal chleba... nechal jsem kelímek s Ramou na kredenci... kdepak je ten kelímek... na kredenci není... bingo! Bart ho ukrad, zatáhl pod lavici a teď ho tam velmi tiše vylizuje!

Včera jsem Ramu uklidil včas do lednice. Dokonce lednice byla do té míry v bezpečí, že jsem Barta i Iris vyhodil ven z domu, na zahradu. Pak jsem se začal zabývat něčím produktivním, nicméně ono tajemné cosi sledovalo, co pejskové dělají - a znepokojilo se, že nedělají nic. Nebylo slyšet nic. Jakpak to? Vždyť kolem vrátek chodily babičky, kterým je třeba od plic povědět, co jsou zač!

Šel jsem se tedy podívat.
Pejskové seděli nehnutě před dveřmi, seděli tiše, v posazech předpisových, hlavy vzhůru, čumáky napřažené. Copak to sledují?

Ale ovšem! V druhé části zahrady, za psím plotem, na hřebenu zdi seděl žíhaný kocour, nehorázně tlustý a chlupatý. Dobře věděl, že na něho psi nemohou. Oni jen seděli a tiše ho nenáviděli. Možná se snažili ho hypnotizovat. Mají však daleko do hypnotických schopností hroznýše královského a kocour má daleko do nemohoucnosti králíka.
Můj příchod pro ně znamenal vysvobození. Tím, že jsem vyšel z domu, zlomil jsem kouzlo, oni začali skákat a štěkat a kocour si řekl - tady blbě hrajou, a velmi pohrdavě se otočil a seskočil na druhou stranu zdi.