RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Holič
Vzpomínání na dobu mého dětství, jak ji lovím v tůni paměti. Celé vzpomínky jsou zde.
Tenkrát byli ještě holiči. Tedy: byli to převážně muži a ti se zabývali nejen stříháním vlasů, ale i holením vousů. Muži se nechávali odborně oholit, přičemž holiči zásadně holili své zákazníky břitvou. Ve slapech vykonával tuto živnost holič pan Vild. Obdivoval jsem zručnost, s jakou obtahoval břitvu na koženém řemenu - řemen visel na háku vedle zrcadla a pan Vild vždy holil dlouhými tahy, pak břitvu omyl, usušil a svižnými pohyby ji brousil. Zákazníkovu hlavu obložil bílým krepovým papírem, aby pěna nezatekla za límec. Obezřetně si počínal, když pána holil pod nosem - hrot nosu uchopil do štipců prstů, hlavu zvrátil nazad a opatrně čaroval břitem břitvy. Pokud se snad někdy stalo, že by holič někoho říznul (nestávalo se to), kanoucí krev zastavoval kamencem - to byl krystal čehosi podobného soli. Tím se rána natírala, štípalo to. Po holení se pánové napařovali a poté je pan Vild poplácal dlaněmi namočenými do Pitralonu.

Vlasy se stříhaly ručními mašinkami. Měly různou hustotu zubů, bylo nutno občas cvakat naprázdno, kvůli vlasům, které tam uvázly. Holiči nabízeli stříhaným osobám aplikaci "březové vody" - to byl smrdutý prostředek údajně na podporu růstu vlasů. Každý holič ho měl v kulaté lahvičce a na nálepce byl výjev: dětičky navrtaly do břízy trubičky a nechaly kanout jakousi tekutinu do připraveného flakónku.
Chlapečkové chodili ostříháni "na fazónku" neboli do ztracena. Každý kluk, který byl u holiče, následujícího dne ve škole trpěl - ostatní mu dávali bůra, to jest, cvrnkali ho palcem do žlábku na lebce, kde páteř mizí v lebce. Útěchou šikanovanému bylo, že i jeho šikanitelé půjdou v dohledné době k holiči a příště že on bude součástí šikanující smečky.

PSÍ PŘÍHODY: V pátek má být obleva
Těším se na oblevu. Tohle chození po sněhu a ledu nedělá dobře ani mně, ani pejskům. Nutno dodat, že Bart, ať čtyřnožec, sebou seknul už několikrát, kdežto já jsem se pádu zatím vyhnul. Však ale taky nepobíhám tak, jako on.
Sníh na vyhlídkové cestě Mrázovka mizí - na některých místech je suchá dlažba, na jiných led. Je třeba volit složitou cestu, jako kdybychom po šlapácích chtěli překonat vodní tok. Vždy, když se dostanu na nějaké čistě ledové pole, říkám si: kdyby se teď vynořil odněkud Max nebo Brok, udělal bych nejlíp, kdybych zalehnul - a nepustil při tom vodítko z ruky.
Zvláštní je, že k padání má sklony spíš Bart než Iris, tu jsem zatím neviděl uklouznout, třebaže se pohybuje, jak má ve zvyku, tryskem. Možná že padá někde ve skrytu, v ústraní, jako dáma.
Věru se těším na oblevu. Vidím na ní jedinou vadu: ubude jedno konverzační téma. Povídání o náledí patří k poklidné atmosféře, v níž chodíme na procházku s pejsky. Povídáme řeči typu: To ale klouže, že? Strašně to klouže! Někdo by to měl posypat. Určitě by to měl někdo posypat.
V mírném a vlídném žehrání na nepořádek teče čas. Na oblevu se žehrat nedá, jen chvilku, když je mokro a sníh a led ještě nestačily úplně roztát. Pak led zmizí. O čem si povídat, když společný nepřítel, tedy náledí, odteče do kanálu?
Vidíte, že lidi potřebují nepřítele, aby měli k sobě blíž.