Vyjadřuji souhlas s tímto prohlášením. Když jsme začínali vydávat Mladou frontu Dnes, platilo pravidlo, že smíme operovat jen s fakty. Měli jsme zakázáno používat ve zpravodajství hodnotící přídavná jména. Bohužel dnes je na nich zpravodajství těchto novin postaveno a vyvolávají se tak účelové nálady. Proto jsem se rozhodl toto gesto pana předsedy České pravice podpořit a prodal jsem mu směnku bez jediné koruny zisku.
Rostislav Rod

RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě o vernisáži výstavy vynálezů Julese Verna
Výstava fantastických vynálezů Julese Verna v Národní knihovně v Klementinu měla v úterý vernisáž. Psal jsem o ní už včera, dovolte, abych se k ní dnes ještě krátce vrátil.
Mám mnoho zlozvyků a patří k nim i zlozvyk chodit všude včas, pokud možno první. Jen někdy se mi podaří na termín zapomenout a nepřijít vůbec nebo o týden dříve / později. To se v úterý nestalo, což je v jistém smyslu dobře, uvážíme-li, že jsem autor libreta výstavy, textů výstavy a měl jsme ji uvádět a zahajovat.
Přišli jsme tam s Ljubou o půl hodiny dřív, dříve než my tam byl jen Pavel Weigel ze Syndikátu autorů sci-fi a samozřejmě dámy z Národní knihovny. Byly velmi milé a jedna, když jsem se poptával, kde si můžeme nechat kabát, mě zavedla do své pracovny a zde mi nabídla svůj věšák.
No jo. Jenže pak sláva skončila, hosté se rozcházeli, zbyli jen ti skalní. A kdepak je ta dáma? Knihy ji vzaly. Kdepak je ta pracovna?Klementinum je nepředstavitelně rozlehlá budova. A složitá. Něco jako Pentagon, kde by nějaký popleta rozmotal jeho symetrickou pětibokou strukturu a pomíchal ji v náhlé inspiraci Mobiovou plochou.
Ptal jsem se kamarádů: A kde ty máš kabát?
V šatně, zněla prostá odpověď.
Proč mě nenapadlo něco tak nabíledni ležícího, jako dát si kabát do šatny?
Určitě to bylo tím, že jsme přišli (skoro) první.
Příště půjdu s davem a ten mě k šatně strhne. Nebo dopadnu, jako jednou, když jsem zase první byl v literární kavárně, kde kamarádka křtila knížku. Tam neměli šatnu, zato v každé místnosti měli dva věšáky a těch místností tam bylo sedm, všelijak byly propojovované chodbami a schodišti. Přišel jsem první, pověsil jsem si kabát a po mně přišli přibližně osm set šedesát tři lidé a rozvěsili svoje kabáty na ty věšáky a já zapomněl, ve které místnosti a na kterém věšáku - úplně vespod - úpí můj zpresovaný i stresovaný kabát!

PSÍ PŘÍHODY: Copak to tam asi je
Na staré Mrázovce, v místech, kde bývala divočina a kde vzniká pěkný park, je koutek, kam chodí Bart a Iris čmuchat. Koutek je trochu stranou, pod strmou strání. Poznám to místo přesně. Půdu tam kryje vrstva listí a v jednom místě to listí tvoří něco jako val. S trochou fantazie si mohu myslet, že ten val, to je tvar mrtvoly chlapíka, který se stal nepohodlným. Mohl bych dát fantazii volný průchod. Tam, kde pejskové čmuchají, bych mohl zašťourat klackem a zjistil bych, jak to je.
Co když ale tam někde uvnitř spí nějaké zvíře, zahrabané do listového pelíšku? Proto nechci nevhodně zasahovat, nechci být kazisvět. Dokonce pejsky nabádám, aby chodili čmuchat někam jinam. Tu hromadu ale mám v merku.
Až přijde jaro a ježkové vylezou, vezmu klacek a do hromady zašťourám.
Možná objevím podnikatele v heroinové branži, možná ježka pecivála. Možná něco jiného.
Zatímco tady takto spekuluji, Bart s Iris přesně vědí, co uvnitř je.
Vědí a nepovědí.