ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Zvrat ve stylu pimprlového divadla
Astonův přípodotek:
Až dosud jsem si myslel, že Bamberg nasadil laťku tak vysoko, že ji nepůjde překonat. A vida, jak nemá být člověk malověrný! Jde to! Zde je fakt sám - Rostislav Rod, kterému Grossův strýc František Vik dluží 900 tisíc korun, údajně prodal směnku předsedovi neparlamentní strany Česká pravice Michalu Simkaničovi. Peníze ale zatím nedostal. Jak toto komentovat? Nijak. Zde je originál prohlášení pana Simkaniče:
PROHLÁŠENÍ
Jako předseda konzervativní politické strany Česká pravice mám zcela jiné politické názory než Stanislav Gross. Nemohu dokonce říci, že bych jej měl v jakékoli oblibě a jeho vládu považuji za nejhorší z těch polistopadových. I já však občas v politice bývám konfrontován s médii a cítím jejich obrovskou proměnu. V dřívějších dobách , když novinář někoho napadl, musel vždy použít fakta. Dnes stačí k napadení kohokoli pouze touha novináře někomu uškodit, popřípadě příkaz od vydavatele listu či objednávka od public relations agentury. Zatímco dříve mohl napadený bojovat s uchopitelnými fakty, dnes proti němu stojí účelově vytvořená nálada, která je vyvolána pouze hodnotícími přídavnými jmény. Jsem plně pro, aby novináři byli "hlídacími psy demokracie", dnes se však stále více stávají - ve službě německým vydavatelským domům a někdy snad i svým kapsám spíše "hyenami demokracie".
Hlídací pes cítí spokojenost, když žádný lump nepřijde, hyena však musí každý den ulovit kořist, aby měla co jíst. Novinář je na tom podobně, jinak neprodá své noviny. A jestliže se kořisti nedostává, je třeba ji uměle vyrobit. Naše situace je o to horší, že drtivá většina našich médií je v zahraničním a především německém vlastnictví.
Aktuální kauza premiéra Grosse je poslední kapkou, která mi potvrdila, že se česká žurnalistika dostává mimo svůj deklarovaný rámec. Dikce článků připomíná doby, kdy totalitní žurnalistika psala proti třídnímu nepříteli. Ze svědka je pouhým přidáním přídavného jména "nedůvěryhodný svědek a z půjčky je "podezřelá půjčka". Bez přídavného jména je třeba dokazovat, s ním to nutné není. Vznikají tak situace, kdy fakta proti náladám nic nezmohou.
Rozhodl jsem se proto pokusit se ukončit tuto štvanici a dohodl se s panem Rodem na odkoupení směnky - a to za stejnou sumu, která byla původním předmětem půjčky - tedy za 900 000,- Kč. Protože jakožto mimoparlamentní strana disponujeme velmi omezenými prostředky, dohodl jsem se s prodávajícím na odložené splatnosti a věřím, že mu naše politická strana bude schopna předmětnou částku uhradit ze státního příspěvku, vzešlého z naší účasti v budoucích volbách. Koupenou směnku jsem poté znehodnotil a byl bych rád, aby toto mé gesto bylo chápáno jako výraz sounáležitosti se všemi, kdo jsou pronásledováni médii nikoli na základě faktů, ale nálad či objednávky.
Mám tak za to, že premiér od tohoto okamžiku na základě tzv. strýcovy směnky nikomu nic nedluží de iure. Na druhou stranu však nemohu nekomentovat, že k tomu, že se tato kauza dostala až do současných značných rozměrů může do značné míry sám a prokázal tak, že není schopen nadále vést tuto zemi. V souvislosti s tím, že sám prohlásil, že si je vědom, že celou věcí vznikají naší republice poměrně značné škody pevně věřím, že celou situaci sám zváží a bez vynuceného novinářského tlaku v cizích službách sám odstoupí. Jedině tak prokáže svá slova z plakátů, že to myslí upřímně. Novináře pak chci poprosit o následující - staňte se znovu hlídacími psy demokracie a nebuďte hyenami. To je váš skutečný úkol.
Ing. Michal Simkanič, předseda ČP
Vyjadřuji souhlas s tímto prohlášením. Když jsme začínali vydávat Mladou frontu Dnes, platilo pravidlo, že smíme operovat jen s fakty. Měli jsme zakázáno používat ve zpravodajství hodnotící přídavná jména. Bohužel dnes je na nich zpravodajství těchto novin postaveno a vyvolávají se tak účelové nálady. Proto jsem se rozhodl toto gesto pana předsedy České pravice podpořit a prodal jsem mu směnku bez jediné koruny zisku.
Rostislav Rod
|
RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě o vernisáži výstavy vynálezů Julese Verna
Výstava fantastických vynálezů
Julese Verna v Národní knihovně v Klementinu měla v úterý vernisáž. Psal jsem o ní už
včera, dovolte, abych se k ní dnes ještě krátce vrátil.
Mám mnoho zlozvyků a patří k nim i zlozvyk chodit všude včas, pokud možno první.
Jen někdy se mi podaří na termín zapomenout a nepřijít vůbec nebo o týden dříve /
později. To se v úterý nestalo, což je v jistém smyslu dobře, uvážíme-li, že jsem autor
libreta výstavy, textů výstavy a měl jsme ji uvádět a zahajovat.
Přišli jsme tam s Ljubou o půl hodiny dřív, dříve než my tam byl jen Pavel Weigel
ze Syndikátu autorů sci-fi a samozřejmě dámy z Národní knihovny. Byly velmi milé a
jedna, když jsem se poptával, kde si můžeme nechat kabát, mě zavedla do své pracovny a
zde mi nabídla svůj věšák.
No jo. Jenže pak sláva skončila, hosté se rozcházeli, zbyli jen ti skalní. A
kdepak je ta dáma? Knihy ji vzaly. Kdepak je ta pracovna?Klementinum je nepředstavitelně
rozlehlá budova. A složitá. Něco jako Pentagon, kde by nějaký popleta rozmotal jeho
symetrickou pětibokou strukturu a pomíchal ji v náhlé inspiraci Mobiovou plochou.
Ptal jsem se kamarádů: A kde ty máš kabát?
V šatně, zněla prostá odpověď.
Proč mě nenapadlo něco tak nabíledni ležícího, jako dát si kabát do šatny?
Určitě to bylo tím, že jsme přišli (skoro) první.
Příště půjdu s davem a ten mě k šatně strhne. Nebo dopadnu, jako jednou, když jsem
zase první byl v literární kavárně, kde kamarádka křtila knížku. Tam neměli šatnu,
zato v každé místnosti měli dva věšáky a těch místností tam bylo sedm, všelijak byly
propojovované chodbami a schodišti. Přišel jsem první, pověsil jsem si kabát a po mně
přišli přibližně osm set šedesát tři lidé a rozvěsili svoje kabáty na ty věšáky a já
zapomněl, ve které místnosti a na kterém věšáku - úplně vespod - úpí můj zpresovaný i
stresovaný kabát!
|
PSÍ PŘÍHODY: Copak to tam asi je
Na staré Mrázovce, v místech, kde bývala divočina a kde vzniká pěkný park, je koutek, kam
chodí Bart a Iris čmuchat. Koutek je trochu stranou, pod strmou strání. Poznám to místo
přesně. Půdu tam kryje vrstva listí a v jednom místě to listí tvoří něco jako val. S
trochou fantazie si mohu myslet, že ten val, to je tvar mrtvoly chlapíka, který se stal
nepohodlným. Mohl bych dát fantazii volný průchod. Tam, kde pejskové čmuchají, bych mohl
zašťourat klackem a zjistil bych, jak to je.
Co když ale tam někde uvnitř spí nějaké zvíře, zahrabané do listového pelíšku? Proto
nechci nevhodně zasahovat, nechci být kazisvět. Dokonce pejsky nabádám, aby chodili
čmuchat někam jinam. Tu hromadu ale mám v merku.
Až přijde jaro a ježkové vylezou, vezmu klacek a do hromady zašťourám.
Možná objevím podnikatele v heroinové branži, možná ježka pecivála. Možná něco
jiného.
Zatímco tady takto spekuluji, Bart s Iris přesně vědí, co uvnitř je.
Vědí a nepovědí.