ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Přistřihnout drápy
Pochybnosti o bezpečnosti kosmetických výrobků jsou zcela na místě. Jen si zkuste představit, co asi obsahují ty lákavé flaštičky s nápisem Nina Ricci a Christian Dior, které se prodávají na tržištích po dvou stovkách! A nemusí jít o žádné falsum, aby vám na obličeji naskočil ekzém velikosti pivního tácku. Šeredného překvapení se dočká ten, kdo si dělá iluze. Je to hnusné a nemorální, zahrávat si se zdravím zákazníků, jak jsme toho často svědky - ze strany renomovaných kosmetických firem. Ale ještě víc hnusné a amorální je trápení zvířat. K němu nutně dojde, pokud u nás padne stávající absolutní zákaz zkoušek kosmetiky na pokusných zvířatech. To hrozí, příslušná novela zákona je už v druhém čtení.
Naštěstí ministerstvo zdravotnictví zařadilo zpátečku a žádá výjimku z direktiv Bruselu - přes ministerstvo zemědělství. Kosmetické firmy mají zřejmě v Bruselu ostřejší drápy, než v Praze, Unie totiž na zkoušky tak přísná není, jako jsme my. Jen ať si je koukají přistřihnout - tenhle "pokus na zvířatech" se jistě setká s velkým souhlasem veřejnosti.

Ministerská koulovačka
Velikým kraválem a dokonce až ministerskou koulovačkou skončila úterní demonstrace dřevařů před ministerstvem zemědělství. Ministr Palas se nedostal ke slovu, demonstranti ho vypískali. Důvodem rozčilení jsou jako obvykle peníze. Za Palasova ministrování podnik Státní lesy rozvazuje smlouvy se soukromými společnostmi, které se kapsují a pokladna Státních lesů potažmo státu zívá prázdnotou. Když ale předseda odborového svazu dřevařů Rudolf Kyncl říká "Chceme chránit lesy, které spravovali už naši dědové i otcové," zní to stejně falešně, jako když se naši politikové opírají o "zájmy této země". Vždycky jde o zájmy této kapsy. Mluvčí ministerstva Martin Severa říká, že je tu snaha o rovnou soutěž v zakázkách na těžbu státního dřeva. Rovná soutěž? To tu ještě nebylo, stojí za to, vyzkoušet to!

RODINA A PŘÁTELÉ: Kimova hra
Pamatujete, co to bylo, Kimova hra? Zkoušel se při ní postřeh, všímavost a paměť. Nikdy jsem v ní nebyl dobrý. Netušil jsem, že jsem TAK špatný kimovec!
Důkaz?
Přišel jsem v neděli k obědu. Práci jsem si prodlužoval, protože ženské, tedy Ljuba s Annou, vyhrožovaly, že věnují nedělní dopoledne uklízení. To je podle mého názoru mimořádně nevhodný způsob trávení nedělního dopoledne a nechci s ním mít nic společného. Takže jsem zůstal mimo a přišel jsem, jak řečeno, k obědu.
Ženštiny seděly u stolu a potutelně se pochechtávaly a slyšel jsem jakési poznámky typu "schválně, jestli si všimne". Hned mě napadlo, že něco neblahého kutily na mém psacím stole. Velmi nevrle jsem se šel podívat. Na první pohled nic nevhodného nebylo vidět, až na druhý pohled jsem si všiml, že zmizel prodlužovací USB kabel. Ten se těžko shání, v krámě obvykle ani nevědí, co to je a snaží se vám místo něho podstrčit propojovací USB kabel, což je z jejich strany., jak uznáte, částečně známka drzosti, částečně známka nekompetence. Ten kabel jsem tedy získal za cenu dosti značného utrpení, takže mě rozlítilo, že mi ho ženštiny smotaly a pověsily na kolečko od radiátoru ústředního topení! Jinak bylo všem v pořádku a mohl jsem se vrátit spokojen k obědu poté, co jsem nevhodný zásah napravil, kabel rozmotal a adjustoval.
Až večer. Sedím koukám... a hýml! KDE JE VÁNOČNÍ STROMEČEK!
Já si v poledne nevšiml, že náš krásný, čerstvý, voňavý, svěží vánoční stromeček padl za oběť stupidní pověře, že vánoční stromeček patří jen Vánocům a že nemá zůstat instalovaný do poloviny léta!

PSÍ PŘÍHODY: Kterak Ljubu málem šlak trefil
Večerní procházky jsou jiné, než ranní. Ráno je (skoro) klid. Ven chodí penzisté a staré dámy s pejsky podměrečné velikosti. Bombarďáci typu Maxe a Broka vylétají v podvečer. I když, samozřejmě, jsou výjimky - konkrétně: Maxe jsme potkali dnes ráno. jeho pánovi jsem přátelsky zamával, on mně též a oba pánové, Bart i Max, na sebe burácivě řvali.
To ale je výjimka, obvykle platí to, co konstatováno v úvodu.
Večer jsme tedy šli sněhem přidušenou Mrázovkou. Iris pobíhala jako kometa ve svých drahách sahajících až někam k Oortovu mračnu (od Oorta k nám to stihne během půlhodiny pětkrát) a Bart se držel nevolky u nás, nevolky, protože je na vodítku.
První náraz na nervy bylo setkání s Brokem. Pochopitelně, že právě v té chvíli jsme sestupovali po svážné, do ledovky uklouzané cestě! Ne, nestal se se mne Bartem řízený bob v ledovém korytu. Už dvacet let jsem navyklý na psa pojídajícího jiné psy. Skočil jsme ke stromu, zapřel jsem se o jeho kmen, omotal vodítko a bylo vystaráno.
Fuj, to jsem se lekla, komentovala Ljuba a šli jsme dál tou pohádkově tichou scenérií. Došli jsme až k Mozartově Bertramce a ubírali jsme se vzhůru, ano, ubírali, to je to správné slovo - kdybychom chtěli spěchat, nabili bychom si hubu.
Úplně nahoře, najednou ticho prolomeno a ze stráně se k nám blíží obluda s osmdesáti zuby v tlamě, zrak svítící, uši jak hroty kopí, tlapy tepají zem, sníh odlétá stranou...
To byla vlčanda, to bylo vyznání, nikoli útok...
Olízla Bartovi ucho a on by jí nejraději, raději nebudu domýšlet, vlčanda kroužila a milostně se vlnila...
Taky to tam bylo kluzké. A taky mi pomohl peň stromu.
Agrese i milostné tokání, ony to jsou dvě stránky jedné mince a ve výsledku, aspoň z pohledu mého konce vodítka, je to totéž.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI