ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Nepohodlný Hučín
Olomoucký krajský soud zprostil obžaloby Vladimíra Hučína. Absurdita našeho soudního systému byla na Hučínově případu nelítostně obnažena. Proti komunismu se patnáct let po pádu totality může být, ale odsud posud. Komunismus je sice prohlášen úředně a dle litery zákona za zločinný, ale máme tu právní kontinuitu, takže kdo se dopustil činůnamířených proti bolševiismu, přestupoval zákon tehdy a je v pořádku, že je za to souzen i dnes, taková je to logika. Podle ní by otec Gorazd šel do basy za to, že pomáhal parašutistům, kteří zabili Heydricha. Odpor proti komunismu ano, ale mírně, v mezích zákona. Téhle zásady se Hučín nedržel nikdy, za totality, ani po totalitě, a proto byl nepohodlný jak totalitě, tak i post-totalitě.
Třicet let se táhnul spor o nedovoleném ozbrojování. Ne, Hučín opravdu není pohodlný. Chce například dosáhnout rehabilitace z rozudku z roku 1984, kdy byl odsouzen za pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy. Hučín ovšem nehodlá sklonit hřbet. Svou přítomnost u soudu beru jako součást třetího odboje, který pro mě dosud neskončil, řekl doslova. Je to smutné, že teno člověk musí vést tenhle boj i nadále.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Auta 2
Vzpomínání a dobu mého dětství, jak se uchovalo ve spižírně paměti. Celý seriál je zde.

O autech jsem tu už psal , o autech na dřevoplyn, o červeném a bílém benzínu, o autech s šesti okny. To byly vzpomínky vesnické. Ave městě, kam jsme se přistěhovali v roce 1954?
Dnes, když jdu po ulici, snažím se rozpomenout, jak ulice vypadaly bez aut. Tenkrát prakticky nebyla žádná auta. Auto zaparkované na ulici u chodníku? Naprostá vzácnost. Spíš byla poschovávána po dvorech a v garážích. Bydleli jsme na Žižkově. Kousek od naší školy na Sladkovského náměstí bydlel motocyklový závodník, tuším že se jmenoval Čížek. Měl auto, už si nepamatuju značku, barva byla stříbrná, chodili jsme se dívat na auto!
Občas se objevovala podivuhodná auta. Dokonce u nás před školou občas parkoval automobil Messerschmitt - to je dnes absolutní rarita (viz webovou stránku). Jak se tahle rarita dostala za železnou oponu? Bůh ví. Doma se vyráběly tudory, později sedany. Tudory: existovala i verze terénní, jakýsi džíp, používala to policie.
Pochopitelně že se na ulici občas objevil skutečný americký džíp. Ten byl vždy předmětem zájmu a obdivu a tyhle džípy pomáhaly po celou dobu bolševického režimu udržovat pozitivní vztah k USA.
Velikou pozornost budily i automobily cizích ambasád. Nejraději jsem měl "station wagon" americké ambasády, to byla auta "combi", která měla ten "wagon" napůl dřevěný, bylo to dřevěné žebrování, viditelné zvenčí, ten auťák byl kostkovaný!
O autech pojednám ještě příště.

PSÍ PŘÍHODY: Věru divná zima
Je čtvrtek večer a poslouchám v rádiu předpověď, že udeří kruté mrazy. Takovou předpověď poslouchám už dva měsíce. A Bart? Má toho taky plné zuby. Byli jsme na procházce, v plné sestavě. Ljuba a já jsme byli oblečení jako kukelníci, kteří jezdí na kajaku. Bart s Iris na tom jsou hůř, přičemž Bart je na tom hůř než Iris, aspoň tak si to myslím - má delší srst a voda se mu v kožichu víc drží.
Je mu devět a opravdu to není první pršení jeho života. Ale bylo to opravdu poprvé, kdy držel po návratu, ani necekl - když jsem ho utíral froté ručníkem. Jindy brblá a tváří se, že se mu děje příkoří.
Přišla bída na kozáky, i Bart pochopil, že teče, když ne do bot, tak do kožicha. Nemyslím, že je to studenější déšť, než jindy. Jenže je v lednu a to už samo o sobě je příkoří.
Snad se to změní. Snad přijdou ty mrazy, které by odpovídaly roční době. Leden, to nemá být doba mokrých psů.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI