ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Optická levicovost
Když se sociálně demokratická vláda rozhodne snižovat daně, je to znamení, že voda v podpalubí dosáhla kritické výše. Konkrétní daňové opatření se rýsují zvolna a opatrně. Grossův „myšlenkový tank“ přišel na geniální tah, jak snížit daně a přitom neslevit na levicovosti: Snížíme daně občanům s nízkými příjmy a tím zvýšíme daňový rozdíl. Tedy, přinejmenším opticky, na tom budou bohatí hůř a to levicovému srdci zalahodí.
Opticky to tak vypadá. Jenže ta optika potřebuje takovou mohutnost zvětšení pohledu a takovou rozlišovací schopnost, že by si žádala spíš elektronový mikroskop. Nízké příjmy jsou zatíženy daní tak nízkou, že je zanedbatelná ve srovnání s dávkami, které dostávají lidé angažovaní v šedé ekonomice. Právě to má být cíl "opatření", aby se lidé, kteří mají dvojí příjem, tedy od státu a z melouchů a nechodí do práce a nikdo je nešéfuje a nebuzeruje a nemají pracovní dobu "od - do", aby tito lidé s tímto stylem života přestali a zařadili se do "procesu" s buzerací a vstáváním v pět a pracovní dobou "od - do".
Opatření tedy jde v tradici české sociální demokracie. Ta udílí stokorunu sem, dvě stovky sem a vidí ty miliardy na souhrnném účtu. Obdaření občané stovky ochotně inkasují, ale vděčnost v podobě voličské přízně si nechávají od cesty. Bylo by překvapující, kdyby to s touto podobou snížení daní dopadlo jinak.

Gross dlužníkem
Milión dvě stě tisíc si prý vypůjčil Stanislav Gross od svého strýce, aby si mohl koupit byt. Novináři zjistili v katastru nemovitostí, že Gross v roce 1999 zaplatil zálohu ve výši 2,5 miliónu korun a za sedm let ve sněmovně mohl legálně vydělat půl druhého miliónu. Má co vysvětlovat. Jedno ale je jisté už teď: vidíte, jak je dobře, že se informace dostávají na veřejnost, přes internet. Pořád je toho tam málo. Co tam hlavně patří? Které firmy a za jakých okolností dostávají státní zakázky. Tomuhle tématu se brání vláda stejně jako opozice. Například, proč opravy silnic trvají tak šíleně dlouho? Copak nejsou firmy, které by to udělaly za míň a rychleji? Rád bych viděl různé nabídky na internetu. Pak by ubylo i tajemných peněz v kapsách politiků.

RODINA A PŘÁTELÉ: Muž, který má proti sobě čísla
Někdy i vy máte proti sobě čísla. Ve zpětném pohledu však zjistíte, že jste na fifty-fifty. Někdo ale má proti sobě čísla takříkajíc absolutně. Jako můj přítel K. Potkal jsem ho v Jungmannově ulici, když jsem se vracel z kavárny Krakatit domů. Směřoval jsem ke stanici metra a na rohu Charvátovy ulice jsem K. potkal. I on šel na metro. Pokračovali jsme tedy společně, probírali kde co a nakonec jsme se dostali i k tomu, že on jede trasou B na Invalidovnu a já, že jedu na opačnou stranu, k Andělu.
"Tvůj vlak přijede dřív než můj," řekl K.
"To nemůžeš vědět. Třeba přijede tvůj dřív."
"Nepřijede. To je vyzkoušené. V devíti případech z deseti přijede dřív ten druhý. Proti mě stojí čísla."
"Jak to, stojí čísla?"
""Jakmile se rozhoduje sudá, lichá, já vsadím sudou a padne lichá. Když čekám v samoobsluze u kasy, v mé frontě se vždycky něco stane a moje fronta se zastaví. Je to tak vždycky."
"To musí být únavné," poznamenal jsem.
Smutně se usmál.
"Člověk si zvykne. Je mi sedmatřicet a prožívám to od dětství. Už mi to nevadí."
Ozval se hukot a na tvářích jsme pocítili cosi jako vánek. To vytlačoval vlak vzduch z tunelu.
"Buď zdráv," řekl přítel K. "Už ti to jede."
Bylo mi ho trochu líto a nevěděl jsem, jak ho utišit. Načež přijel vlak - v jeho směru, ten, co jede na Invalidovnu.
"Vidíš?" řekl jsem vesele. "Přijel ti vlak! To znamená, že tvoje teorie neplatí! Čísla nejsou proti sobě!"
"Mýlíš se," řekl se smutným poloúsměvem. "To je přece důkaz, že teorie platí - to je ten jeden případ z deseti!" Pak nastoupil a odjel vstříc dalším kolizím s neúprosným zákonem špatných čísel.

PSÍ PŘÍHODY: Dvojitá pochvala
Kdopak není rád chválen! Tedy, člověk se může tvářit, že mu na pochvale nezáleží. Zato pejsek, ten je vždycky spokojený, když ho chválíte. Z jakéhokoli důvodu.
Tak třeba Iris, to je pravá dáma, poněkud tvrdohlavá, chování aristokratického. Na povely reaguje - jak to říci? Reaguje filtrovaně. Prožene povel filtrem své makovice a musí sama sebe přesvědčit, že si ho dala sama a pak poslechne.
A je ráda, když ji za to pochválím.
Někdy nastává jiná modelová situace.
Jdeme na procházku, já s Bartem na vodítku, Iris krouží někde kolem nás. Ví, kudy chodíme a má spočítané ty svoje kruhy tak, aby se v pravidelných intervalech vrátila a přesvědčila se, že jsme jí neutekli. Někdy se ale stane, že z těch či oněch důvodů musím trasu změnit. Vidím třeba někde v dálce jedlého psa, takže jdeme jinudy. Jako včera: nešli jsme horní cestou, nýbrž dolní cestou v parku Mrázovka. Díval jsem se po Iris - a už jsem ji viděl: letěla, jen bílou šmouhu jsem zahlédl na horní cestě, letěla tam, letěla zpátky, křičel jsem na ni, pískal, jenže Iris zpanikařila a zběsile pobíhala. Ti dva syčáci mi zdrhli, bědovala v duchu.
Nakonec nás našla. Chválil jsem ji, velebil:
"Chytrá Iris, šikovná Iris, našla nás! Hodná Iris!"
Bart taky nastrčil hlavu, abych mu ji pohladil.
"Hodnej Bart," chválil jsem ho. "Hodnej, celou dobu tu byl!"

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI