RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kýnka a čeeser
Vzpomínání na dětské časy, jak si je vybavuju v paměti. Celý seriál je zde.
Na Žižkově a jistě jinde se hrály dvě hry či dva sporty.
Jeden se jmenoval "kýnka" a jeho pravidla byla - řekl bych - poněkud volná.
Hrálo se to hokejkami a tenisákem, přičemž branek bylo víc. V našem případě do byla okénka do suterénních prostor naší školy na Sladkovském náměstí. Okénka to byla malá, důkladně chráněná drátěnou sítí. Každý hráč zároveň útočil na ostatní okýnka a hájil to svoje.
Hokejky hrou na asfaltu trpěly. Vždy šlo o starší, na ledě už nepoužívané hokejky, olámané, odrbané, že se podobaly spíš nějaké holi než hokejce.

Čeeser byla hra hraná s kopacím míčem - nebylo kluka, aby nevlastnil nebo nechtěl vlastnit kopací míč neboli merunu. Něco jako fotbal na jednu bránu. Hrálo se to po dvojicích, přičemž po jednom setu se hráči střídali, ten kdo střílel, šel dobrány a střílel ten druhý. Střílelo s, tuším ze dvou met, a muž v bráně v ideálním případě míč chytil do rukou. Když ho vyrazil, útočící muž si ho mohl přiblížit kolenem. Nesměl to ale přehánět s tím doťukáváním, protože brankář směl vyběhnout a míč sebrat, což se často stávalo.
Čeeser, to byla zkratka našeho státu ČSR. Dodnes mám k této zkratce vztah a bylo to pro mne šeredné překvapení, když se hned po převratu začalo uvažovat a dumat o jiné zkratce pro naši zemi. Tohle s republikou nemůže dopadnout dobře, napadlo mě tenkrát, když jsem to slyšel poprvé, a však taky nedopadlo. Jenže to opravdu nepatří do vzpomínání na zlatá padesátá.

PSÍ PŘÍHODY: Bart se nepopral. Ne svou zásluhou.
Nemá nárok na chlupatou svatozář. Na tom, že se nepopral, mám zásluhu já, moje prozíravost, silná paže a kvalita vodítka.
Včera večer jsme kráčeli po vyhlídkové cestě Mrázovka podél plotu sokolského hřiště. V dálce jsem spatřil cosi, co by mohlo být volně ložený pes a čím více jsme se blížili, tím více to byl volně ložený pes.

"Jdeme jinudy," rozhodl jsem a šli jsme jinudy, ne horní cestou kolem hotelu, ale spodem, podél zdi lemující zahradu zámečku Bertramka.
Bart nenamítal. Ve chvíli, kdy jsem se takto rozhodl, sice psa taky viděl, ale byl ve stavu zvýšené pozornosti, jako když mají vojáci žlutý stupeň a nesmějí z kasáren a podobně. Šli jsme tedy v poklidu
Pak to začalo. Někde nahoře se vyskytl druhý pán s druhým psem a ten druhý pán neměl moji prozíravost a oba psi se pustili do sebe a rvali se a štěkali - shůry k nám doléhal ryk psí rvačky.