ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Bodová silniční dieta
Vláda si dá repete s projednáváním zákona o trestných bodech za dopravní přestupky. Je to v jistém smyslu typické, že se právě kolem tohoto zákona nadělá tolik tanečků. Ministři a poslanci mají svoje rodiny a kamarády a milenky a známé a ti všichni jezdí autem a tak ono je to strašně ošemetné vymyslet a chválit takový zákon, který by mohl říznout do vlastního palce. Však to zkusme na sobě: jistě jsme všichni pro to, aby se jezdilo ohleduplně po ulicích a na silnicích. Tedy - aby ti druzí jezdili ohleduplně na ulicích a po silnicích. Nás by se bodový systém nemusel dotýkat, protože my přece jezdíme ostře, jenom když spěcháme, že? Není to rozvernost, ale nutnost. Ale vážně - každé opatření, které zmírní masakry na silnicích, je dobré a proto si přejme, aby zákon byl brzy schválen.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vodovod
Vzpomínání na dobu mého dětství, celý seriál je k vidění zde.

Do vesnice Slapy se moji rodiče nastěhovali v roce 1946, někdy zjara, nebyl mi ještě rok. Bydleli jsme na kopci, v ulici, která vede od kostela do vojenského areálu Sázava. Do domu nebyl v té době ještě zavedený vodovod. Otec chodil pro vodu se kbelíky až ke kostelu, tam byla pumpa - dokonce si myslím, že tam ta pumpa je dodnes.Bylo to tak tři sta metrů, to určitě, možná dokonce, že půl kilometru. Zkuste si představit, co je to chodit pro každou kapku vody tak daleko.
Vodovod se začal stavět opravdu až v těch padesátých létech. Stavěl se svépomocí - každý muž v oblasti vsi,které se to týkalo, dostal dvoumetrový úsek, aby ho vykopal. Otec se ujal úkolu zodpovědně, jako každého úkolu, který na sebe vzal. Já mu takříkajíc pomáhal - dětskou lopatičkou jsem začal rejpat asi na půlmetrovém úseku za hranicemi našeho dílce. Samozřejmě že ten člověk co byl vedle to vzal jako že je to Neffovic díl a začal kopat až od mého vrypu, hlubokého tak dvacet centimetrů. Výsledek? Příkop měl předěl, takový val, tam, kde já jsem rejpal lopatičkou. Nakonec musel otec vykopat i to, co já tou lopatičkou začal.
Měli z toho sousedi radost. Nenáviděli tu svini intelektuálskou, seč mohli a přáli jí, aby chcípla.

V roce 1954 jsme se přestěhovali do Prahy, do činžovního domu na Žižkově. Tam samozřejmě vodovod byl - ale nebylo to tehdy pravidlo. V mnoha domech, kam jsem pak chodil za spolužáky, měli společný vodovod na chodbě a nezřídka i společné záchody. Samozřejmě že se to v takových domech s hygienou nepřehánělo, však to tam taky smrdělo plísní a špínou. Když perete na valše v neckách a musíte nosit vodu po kýblech, nebudete prát denně, ani ob den, to se rozumí.
To jen dodávám, a myslím na to, když čtu bolné úvahy nad zánikem kouzla starého Žižkova.
Kouzlo? Bída a hnus to byl!

PSÍ PŘÍHODY: Noční hnusy
Pejskové milují to, co my lidé pokládáme za hnus. Ne všechno, ale hodně z toho. A člověk pokládá za svoji povinnost pejskům zabránit v tom, aby se ve hnusech rochnili.
Ve dne je to vcelku jednoduché. Pravda, někdy se stane, že pes se vypaří, je někde za rohem, za horizontem,zaleze do křoví, kam nevidíte a tam se raduje z hnusného nálezu. Časem si člověk vytříbí jakýsi šestý smysl a naučí se vidět za roh a skrz křoví a odhaduji, že úspěšnost ochrany psa před hnusem je tak osmdesátiprocentní.
Kéž by všechny pozitivní lidské činnosti byly takto úspěšné!
Horší je to v noci. A tím hůř v tuto roční dobu, kdy to jde se dnem s kopce a blížíme se k nejdelší noci a nejkratšímu dnu! Ráno vstanete, vyčistíte si zuby, párkrát zívnete a padne noc. Takové jsou ty aktuální dny.
A psi?
Bart má před Iris výhodu. Je černý, kdežto Iris je bílá. I v noci poznám, že se Iris někde zastavila a podle způsobu jak se zastavila poznám, co dělá, čím se zabývá. Zato Bart je neviditelný.
Musím zapojit všechny telepatické schopnosti, abych ho vyloupl z noci, abych rozpoznal ve tmě, čím se zabývá.
Když poznám, že se reje v hnusu, zasáhnu.
Podle čeho moje telepatické vlny poznají, že se Bart zabývá hnusem?
Doléhá ke mně jeho pocit blaženosti.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI