ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Škromach politikem
Sociální demokracie je skvělá strana - s lidským rozměrem, s porozuměním pro potřeby občana, ochotná naslouchat a pomáhat všude tam, kde je třeba. Bohužel má jednu nevýhodu, něco jako handicap nebo kouli na noze. Jsou to její politici. Poslední kotrmelec ministra povoláním a odboráře srdcem, tedy Zdeňka Škromacha, budí úžas. V sobotu se rozhodně vyslovoval pro to, aby jeho strana vládla sama bez unionistů a lidovců, protože ve spolku s nimi to s ní jde z kopce a v neděli prohlásil v televizi, že vládě se skvěle daří ve spolku s unionisty a lidovci. Jak je na tom s náhledem na spolek s unionisty a lidovci v pondělí zatím nevíme, možná, že někde odklízí sníh a nemá čas na takové hlouposti myslet. Což bude potvrzeno nebo vyvráceno nejdříve v úterý. I tomu se říká politika, i tomu se říká politik.

Kořistkova aféra má pokračování
Ostravský okresní státní zástupce Martin Fraš čelí kárné žalobě v souvislosti s nezákonným zadržením asistenta šéfa ODS Marka Dalíka a lobbisty Jana Večerka. To se dalo čekat a je dobře, že se to stalo - jakmile je něco nezákonného, měl by se najít viník a míra jeho viny posouzena. Mělo by z toho všeho vyplynout jedno poučení. Do spárů justice se dostali i jiní nevinní lidé, než Dalík s Večerkem. Jenže neměli za sebou politickou stranu a média a zájem veřejnosti. Jejich případ profrčel soukolím a nestalo se nikomu nic - jenom jim. Byli poznamenáni a jsou roztrpčeni a mnohdy i navždy poškozeni. Závěr? Frašovo eventuální potrestání nic neřeší. Čekáme na systémové opatření, které by takovým nesmyslům zamezilo. Ostatně soudím, že v této Kořistkově kauze stačilo použít zdravého rozumu a nemuselo k žádným výstřelkům dojít. Stačilo se pana Kořistky zeptat: Kdo? Kde? Kdy? Co? Jak? Kdo dosvědčí? Kde je důkaz? Jelikož nebyl schopen věrohodně odpovědět v podstatě dodnes, bylo nesmyslem se věcí takto vehementně zabývat.

RODINA A PŘÁTELÉ: Tunguzský meteorit hadr
Připomenu, že tunguzský meteorit dopadl do sibiřské tajgy v roce 1908 a nadělal tam doslova paseku, o které se dohadují vědci dodnes. Následky uragánu v Tatrách jsou podobné. To mi připomněl jeden čtenář, když mi poslal fotky Tater pořízené z letadla.

Když dojde k takové pohromě, městský člověk, konkrétně já, se cítí jaksi divně, skoro provinile. Tady v Praze to foukalo a málem mi to sebralo klobouk. Někde to asi shodilo sem tam nějakou tašku ze střechy. Pravda, u Brna došlo k tragédii, tam zahynul jeden člověk. Ovšem za tu dobu co v Praze žiji, tady došlo opravdu jen jednou k skutečné živelné pohromě - v roce 2002 tu byly povodně. Jinak se tu semlelo krajc vajc nic.

Čím to asi je? Odrazují vysoké domy vítr? A co kroupy velikosti holubích vajec? Nebo blesky? Sněhové pohromy? Zažil jsem v době vojančení sněhovou pohromu v Bratislavě, tam napadlo sněhu, že se chodilo ve výši zábradlí kolem chodníků, pak se sešlo po schůdkách na úroveň vozovky, přešli jste a pak zase jste vystoupili nahoru. V Praze se nic takového nestalo od války - tenkrát myslím ano, však taky nastala povodeň, o které pak napsal František Pilař moc hezkou knížku Dýmka strýce Bonifáce (ilustroval Kamil Lhoták).

Pražákům pánbůh nadržuje, ale vem mě čert, jestli chápu, proč si je oblíbil. do roka!

PSÍ PŘÍHODY: Málo platné, je to pejsek
Jen mluvit, říkají lidé o svých psech. Jako například já o Bartovi. Žijeme spolu hodně dlouho, rozumíme si, takže opravdu, kdyby promluvil, nepřekvapilo by mě to (tedy: překvapilo, ale ne zas tak moc, jako kdyby promluvil fíkus). Ovšem je to pejsek, a na něčem se s ním nedomluvím.
Například aby nepojídal jedlé psy. Ovšem toto téma tady nechci rozvádět. Soustředím se na maličkost. Uvedu ji popisem situace.

Sedím u počítače a píšu. Bart mi leží u nohy. Já jsem rád, že mi Bart leží u nohy, je to taková milá teplounká přítomnost, černá chlupatá vlídnost. Ač je to absurdní, cítím se bezpečnější, aniž by mě u počítače ohrožovalo něco jiného, než kreténi se svými spamy a zavirovanými maily.

Pak vstanu, abych si uvařil kase. Říkám, Bartovi: Zůstaň tu, jdu si uvařit kafe, hned se vrátím.
Ale ne. On jde se mnou - a zpravidla se už nevrátí na původní místo.
Chápu ho. I on mi ležel u nohou rád. Klepání kláves mu drnčelo do podřimování a ležel spokojen u svého pána, u vůdce smečky. Když jsem vstal, neudělal jsem nic, co by vůdce smečky nesměl učinit.
Ale porušil jsem nějaké kouzlo okamžiku, prolomil kruh, zahnal vílu - prostě, už by to nebylo ono.
Bart odchází dolů ke dveřím na pelech a já se vracím k počítači, abych napsal glosu o maličkém smutku z maličkého osamění.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI