ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Patnáct let poté
Patnáct let uteklo jak voda, povzdechneme si my, kteří jsme zažili 17. listopad 1989 jako dospělí lidé. Posteskla si včera jedna moje známá, že její patnáctiletá dcera po dlouhém vzpomínání vyhrkla - jo, sedmnáctý listopad, to bylo, jak ti studenti křičeli máme holé ruce. Tak to prostě je. Historické události zajímají především ty, kdo je osobně zažili. Třeba jednou opravdu nastane čas bez historie v tom smyslu, že nebude žádných výročí bitev a válek a převratů. Že se bude klidně žít a pracovat a pokud si lidi vzpomenou na výročí, tak třeba svatby nebo narození jejich milované holčičky. To ovšem bude ještě dlouho trvat, než se to stane, pokud se to stane. Takže jsem si zavzpomínal, plný dojetí a pokory a vděčnosti. Že to uteklo? Bodejť by ne, žili jsme svobodně a naplno.

Grebeníčkův projev v parlamentě je další ukázka nestydatost těchto lidí. "Často se zamýšlím nad tím, co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989. Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, o nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě," řekl. Nuže, hlavní idea listopadu 1989 byla "jděte k čertu". Pokud tehdy někdo zklamal ideál, naštěstí jen na chvilku, byl Havel a jeho lidé, když byli ochotni přistoupit na jakousi komunistickou vládu, kde by "opozice" tvořila menšinu. Tento nesmysl naštěstí byl smeten událostmi a zůstala po něm jen poněkud trapná vzpomínka.
Václav Havel při těch slovech odešel ze sálu a dobře udělal, spolu s ním odešla i většina pravicových poslanců. Zůstal i Klaus, který odmítá okázalý antikomunismus. Za nejlepší cestu k vyrovnání se s komunistickou érou považuje "pozitivní dnešek" a vytvoření společnosti, která vznik podobných režimů neumožní. Samozřejmě, že je to myšlenka s racionálním jádrem. Zároveň ale posiluje komunistickou pozici a to k vytváření "pozitivního dnešku" sotva prospívá. Pod heslem "odmítejme zjednodušující pohledy" se příliš často skrývá mnichovanství a ústupnost. Soudruh Grebeníček se zjednodušujících pohledů nebojí. Ten vyhlašuje války a o patro níž soudruh Zifčák už rovnou mluví o lidových soudech a šibenicích. Taková je realita "patnáct let poté".

RODINA A PŘÁTELÉ: Šeredná krasavice
To jsme onehdy šel za jedním známým. Přišel jsem o chvilku dřív. Nakoukl jsem do sekretariátu.
U stolu seděla tmavovláska tak asi dvacetiletá. Popisovat nebudu, každý si dovede představit krásnou dvacetiletou holku. Byla hezky oblečená, upravená a jistě i voňavá. Potvrdit nemohu, nejsem Bart a na blízko jsem se neodvážil.
Čišela z ní taková mrzutost a taková negace čehokoli, že mě napadlo, jestli to není jen nápodoba krásné holky a že ve skutečnosti je to houba pýchavka a kdybych se jí dotknul, praskla by a vyvalil by se oblak černého prachu.
Požádal jsem ji o noviny. Ležely na desce stolu. Svolila tak vztekle, jako kdyby je měla kvůli mě extra natisknout.
Sedl jsem si na židli, četl si a přes okraj ji občas pozoroval.
Ona nebyla navztekaná na mě. K tomu nebyl žádný důvod. Byla navztekaná na svět. Asi se hněvala, že musí sedět v kanceláři a třídit poštu. Raději by se plavila s milionářem na jachtě, jako to dělá tolik jiných krásných dvacetiletých tmavovlásek. Jenže do téhle kanceláře milkionářové nechodí. Sem chodí jen plešouni číst si noviny.

Pak ten známý přišel. Vyzvedl si mě, vrátil jsme tedy noviny a šel s ním do jeho pracovny. Opatrně jsem se ptal, copak asi se té slečně přihodilo, že je tak kakabusí.
"Nevím," odpověděl. "OIna je taková vždycky, na každého. Je prostě taková."
Chudák holka! Někdo by jí měl říct, že taky svítí sluníčko a veverky skákají po stromech a že je svět pěknej a když si toho nevšimne, za dvacet let bude vážit osmdesát kilo a bude mít mastnou opleť a bradavici na nose.
Já to ale nebudu. Ode mne by to nevzala. Nejsem milionář s jachtou.

PSÍ PŘÍHODY: Jak se Róňa zase ztratil
Už jsem tu převyprávěl jednu historku o Róňovi. Před dvěma lety mi ji vyprávěla kamarádka Meggie. Onehdy jsem Meggie potkal znovu. Ano, Róňa nadále miluje boxerku Betynku. Už dříve jsem převyprávěl, že Róňa si umí otevřít dveře, uteče, běží za Betynkou, otevře i jí dveře a prchnou spolu. Nová příhoda je tato:
V domě jsou nyní čtyři psi a jistý počet koček. Meggie právě opatrovávala zvířenu, když přijelo auto, skříňák, a v něm tatínek s maminkou. Nastalo vítání, s mírou chaosu odpovídající počtu zvířat. Když se situace uklidnila, ukázalo se, že Róňa chybí.
Ten pacholek zase utekl za Betynkou," láteřil tatínek. Naskočil do auta, Meggie vedle něho, a vyrazili Róňu hledat. Podotýkám, že děj se odehrává v malém městečku. Projeli ho křížem krážem, a Róňa nikde.
"Ta bestie! Ten pacholek! Ten mizera! Já ho roztrhnu jak hada, až ho chytnu!" povykoval tatínek.
Jak byl v ráži, nevšiml si, že vjíždí na železniční přejezd. S rychlostí to trochu přehnal, auto si pohupslo - a zezadu, připomínám, že je to skříňák, se ozvalo bolestné zaúpění.
To byl Róňa, který se dozadu do skříňáku zašil, když nastalo všeobecné vítání!
"Tos tomu dal, tatínku," pravila Meggie vyčítavě.
"Nevadí," na to tatínek. "Aspoň se ten mizera dozvěděl, co si o něm myslím!"

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI