ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Před patnácti lety se to stalo
Komunistický režim šel ke všem čertům a ten proces začal 17. listopadu 1989. Komunisté zůstali a snad se i smějí a Zifčák vyhrožuje v Lidových novinách popravami a "lidovými soudy". Ale co je mu to platné? Komunistický režim šel k čertu a nikdy se nevrátí: ta zcela nepravděpodobná souhra dějinných shod a náhod z let 1938 - 1948 se už nikdy nebudou opakovat, už nikdy se tu nevyskytnou žádné bajonety, které by komunistické bařtipány zase vysadili k moci.

Ať se stalo co se stalo, můžeme být pyšní na cestu, kterou jsme za patnáct let ušli. Pravda, je snadné nadávat a hledat chyby. Raději se pokusím o to nesnadné, tedy poukázat na zásadní pozitiva: Máme stabilizovaný politický systém. Máme ekonomiku, která se dokázala integrovat do evropských a světových hospodářských souvislostí. Jsme členy významných spojeneckých uskupení, jako je NATO a Evropská unie. Životní úroveň stoupla o třicet procent. Mohlo to být víc? Jistě. Mohlo to být i mnohem méně. Máme lepší životní prostředí. Prodloužil se lidský život. Život je pestřejší, bohatší, nabízí příležitosti. Lidé mají svobodnou volbu. Někteří ji nedovedou využít. Ovšem i to patří ke svobodnému životu.
Pokládám za potřebné toto vše připomenout právě ve výroční den 17. listopadu. A to, že jsou věci takové, jaké jsou, ve špatném i dobrém smyslu, a těch dobrých je víc, je výsledek počínání nás všech. Počínání mnohdy pošetilého, mnohdy chybného, avšak v každém případě svobodného.
Začalo to před patnácti lety. A to je důvod, proč je třeba na 17. listopad 1989 vzpomínat i s trochou posvátné úcty v srdci.

RODINA A PŘÁTELÉ: Mohlo to být jinak
Před patnácti lety to začalo. Chápu, že vám už leze 17. listopad krkem, nicméně si neodpustím jedno zavzpomínání. Mohlo to totiž dopadnout jinak.
Tou vzpomínkou se dostanu o půl roku později. V Opavě v místní knihovně jsem měl setkání se scifisty, něco jako besedu. Když to skončilo, a seděli jsme v malém kroužku v řiditelně oné knihovny. Načež kde se vzal, tu se vzal, dostavil se krajský ideologický tajemník komunistické strany. Dnes už si málokdo dovede představit, jak velké zvíře to bylo. Moc těchto lidí v krajích byla ještě větší, než moc Bilaků a Jakešů v metropoli, k lidem měli blíž, mezi nimi a lidmi bylo méně filtrů a koho zmáčkli, tekla z něho krev. Ten chlap měl v knihovně milenku, chodil tam s ní souložit, proto tenkrát večer přišel, jaksi "neformálně".
Měl na sobě černou košili, rozvalil se, nalil si vodku a začla nám vykládat, že se schyluje k definitivnímu zápasu mezi zdravým jádrem a kontrarevolucí. Zápas se odehraje především v Moskvě. Gorbačov je kontrarevolucionář a musí být rozdrcen. Pak teprve nastane ta správná éra komunismu, založená na vůdcovském principu. Hitler ho vymyslel správně, jen byl nedůsledně aplikován. Teď jsme historicky zkušenější, takže ten hitlerismus konečně bude fungovat.
Tohle nám ten chlap vykládal. Bylo mi jasné, že to nemá jenom ze své hlavy. Ideologický tajemník severomoravského kraje, to byl nomenklaturní kádr Moskvy. Jistě má spojence v komunistické metropoli. Jen opakuje to, co tam slyšel. Těší se na to, co se stane, až oni to v Moskvě spustí, zavraždí Gorbačova a jeho lidi, rozjedou jatka. Pak se jatka přenesou i do kolonií a pak nastane i jeho správná chvíle.
On nežvanil. On prozradil to, co se chystalo. Toto bylo možné, toto se mohlo stát. Nemějte iluze, že by nám takzvaný Západ nějak pomohl, kdyby lidé tohoto druhu zvítězili. Nehnul by ani prstem Západ, který teď oplakává nad smrt masového vraha Arafata. Pár prominentních utečenců by dostalo místo na univerzitách, čtrnáct dní by noviny tiskly rozčilené články a pak by se hlavy států dál paktovaly s řezníky, kteří by nastoupili v Moskvě, Varšavě, Praze, Budapešti. Toto se mohlo stát, toto mějme na paměti, pořád, nejen dnes, kdy je patnácté výročí dne, kdy se pod komunisty pootevřelo propadlo dějin. Bohužel jen pootevřelo, ochotné paže přispěly k tomu, že se neotevřelo docela, ale to už je zase úplně jiná historie.

PSÍ PŘÍHODY: Nostalgie kolem zámotku
V poslední době se mi zdálo, že se Bart nějak víc než jindy zamotává do vodítka. No a vidíte - není to sen, není to zdání, je to realita. Mám vodítko velmi špatné, z hlediska kynologického. Je to naviják s osmimetrovým pruhem pevné tkaniny, se sponou na konci. Správné vodítko je krátké. Pes má capkat pánovi po boku, pokud pán usoudí, že je vhodná situace, psa uvolní a jakmile situace přestane být vhodná nebo nastane vysloveně nevhodná situace, psa přivolá a pes se vrátí k boku.
Tolik teorie. Nebo i praxe, když někdo takto psa vycvičí a vycvičí i sebe, aby psa takto vycvičil (což jsou dvě stránky jedné mince).
O praxi se tady nemusím dlouho rozepisovat. Chci psát o vodítku. To, jak jsem řekl, je osmimetrový popruh na navijáku. Pes má delší akční rádius. Naviják se dá zablokovat, takže když je třeba, můžete si přitáhnout psa k sobě a vést ho u boku jako na kynologicky správném vodítku.
No a jak uvedeno, Bart má do vodítka zamotanou hned jednu, hned druhou tlapu a než se naděju, mám místo psa zámotek.
Uvědomil jsem si technickou příčinu toho stavu: naviják povolil, jeho pero ochablo! I navijáky mají éru mladické mužnosti, mužné zralosti i stařecké ochablosti. Tenhle je starý přes dva a půl roku. Má nárok na starobinec? Nebo bych mu měl dopřát věčný odpočinek v popelnici? Třeba existuje nějaká osvěžovací kůra a naviják bude navíjet jako za mlada a bude po zámotku. Přesto ale je to připomenutí, že čas se nedá zastavit.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI