RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vesmír
Tento týden jsme měli radost z úspěchu SpaceShip One. Jak to bylo s vesmírem v padesátých létech? Zavzpomínám si zase na dětství. Celý seriál je zde.

Ke sci-fi jsem se dostal už jako docela malý kluk. Běhounek, Troska, Lem začal vycházet, z klasiky to byl Verne a Wells. Dodnes jsem si neobjasnil následující záhadu:
Armáda vydávala deník Obrana lidu. V padesátých létech noviny vycházely i v neděli. Někdy koncem této epochy v neděli v OL vycházel na pokračování americký sci-fi příběh. Vystupovali v něm dobrodruzi, kteří podnikli výpravu na planetu, kde se těžil antigravitační kov. Nemohl jsem se dočkat příští neděle, abych se dozvěděl, jak to bylo dál! Muselo to být někdy v létě, určitě jsem to četl o prázdninách - a nedočetl, protože pak začala škola a román mi zapadl za obzor.

O kosmickém výzkumu se začalo mluvit v druhé půlce padesátých let. Na roky 1957 a 1958 byl proponován Mezinárodní geofyzikální rok a během něho měly být vypuštěny umělé oběžnice Země.
O družicích jsem se dozvěděl od maminky.
"Bude to malá koule, asi jako kopací míč, a bude létat kolem Země," vysvětlovala mi.
Představil jsem si údolí, nad kterým jsme ve Slapech bydleli. Představoval jsem si, jak se ten kovový kopací míč vyhoupne nad protějším obzorem a poletí nad údolím směrem k nám a pak zmizí za domem, za borovými lesy.
"Poletí tak vysoko, že ji neuvidíme." Maminka o tom četla někde v novinách.
Velice jsem se na to těšil. V časopisech se objevily první zprávy o pokusných raketách, pochopitelně sovětských. O amerických jsem četl myslím že jen jeden článek - ve starém ročníku Junáka. Časopisy typu Junák, Vpřed a Mladý hlasatel byly mezi dětmi nesmírně vážené a ceněné a každé číslo bylo čteno znovu a znovu. Tam psali o raketovém výzkumu - muselo to být někdy v roce 1947!
No a pak Sověti vypustili 4.10.1957 první Sputnik.
Ale o tom až příště.

PSÍ PŘÍHODY: Jak se má Tom
Tom je německý ovčák. Věrní staročtenáři Psa si možná vzpomenou na psího kamaráda našeho Barta. Přátelili se, dokud byl Tom štěně. Pak dospěl a bylo po kamarádšoftu. Byly mu dva roky, kdy nevraživost začala - Bart ho nejdřív otravoval, on si to nechal líbit, pak se ohradil, vrčel a už to jelo samovývojem. Dnes vidím Toma a jeho paní, se kterou jsem si tenkrát mohl popovídat, jen na dálku. Kvůli štěkotu neslyšíme ani naše "dobrý den".
Včera jsem jel na kole na oběd a potkal jsem Toma a jeho paní. Sesedl jsem a dali jsme se do řeči.
Byl to zvláštní pocit, když ke mě Tom přiběhl a vesele mě vítal. S paní jsme chvilku klábosili, opak jsem se s ní rozloučil, pohladil Toma a ujížděl dál. Uvědomil jsem si, že jsem si nikdy nepopovídal s pánem od vlčáka Maxe a jen jednou za dlouhá léta jsem skutečně mluvil s pánem od Broka. Jistě jsou to milí, příjemní lidé. Jak se o tom ale přesvědčit, když oni i já držíme na vodítku zmítající se štěkající bestie?