 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Pondělí 13.9. 2004,
|
- Ministr spravedlnosti Pavel Němec uvažuje o snížení trestní odpovědnosti dětí na 14 let a u závažných deliktů až na 12 let
- Stranu zelených dál povede předseda Jan Beránek, který až dosud předsedal všem neúspěšným pokusům o překonání pětiprocentní hranice
- Vyšetřování prokázalo, že Britové měli mapy se zakreslenými tahy vedení vysokého napětí a přesto havarovali s vrtulníkem Lynx
- Místopředseda ODS Jan Zahradil se vyslovil proti konceptu organizovaného dovozu imigrantů z jiných států
- Svobodná Evropa se odstěhuje do dvou let do nové budovy mimo centrum města, potvrdil ministr Sobotka
- Taneční akce typu CzechTek by sem mohly konat ve vojenských prostorech, navrhuje Stanislav Gross
- Nizozemská policie zadržela muže, který si pravděpodobně objednal srpnový pumový atentát u kasina v centru Prahy
- Počasí v Praze: Sobota moc krásná, ale neděle byla zapršená a vyčasilo se až večer
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Zavřít, ale kam?
Tragédie v Kmetiněvsi přispěla k tomu, aby se znovu otevřela debata o trestní odpovědnosti mladistvých. Třináctiletý mladík zavraždil a znásilnil spolužačku a pak chodil s ostatními půl roku do školy, jako by se nechumelilo. Rozum zůstává stát nad takovou otrlostí, a když se z šoku vzpamatujeme, ptáme se, co dělat, aby k něčemu podobnému nedocházelo.
Impuls vraždy je silný, nicméně s problémem samotným nemá přímou spojitost. Mladík jistě před činem neuvažoval o tom, že je beztrestný a může si tedy dovolit, co učinil. Ukazuje to na jakousi kampaňovitost v práci zákonodárného sboru. Dítě vraždilo, budeme se tedy zabývat trestní odpovědností dětí.Naštěstí tomu docela tak není, a že ministr spravedlnosti Němec chce uspíšit práci na novelizaci zákona o věkové hranici neznamená, že problém je nový. Za posledních dvacet let trojnásobně stoupl počet stíhaných dětí a mladistvých. Dětská kriminalita a kriminalita mladistvých se na celkové zločinnosti podílí po sedmi procentech, tedy dohromady ze čtrnácti procent. Není to tedy okrajový problém. Navíc je tu argument typu "jak je to jinde". Naši zákonodárci se zřejmě přichylují ke snížení věku odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let, takříkajíc pro začátek. Kde bude konec? V e Francii je to 13 let, v Británii 12, ale v Severním Irsku 10 let. Zdá se tedy, že není nad čím váhat.
Protiargument je však neméně vážný. Ve vězení se narušená osobnost zpravidla neléčí, naopak, vězení se stává školou pro ještě těžší zločince. Ne nadarmo značnou část zločinů páchají recidivisté. Řízné "zavřít" tedy neznamená trvalé řešení. Hrozí nebezpečí, že "lapák" pro děti se stane školou pro opravdu tvrdé a otrlé dospělé kriminálníky. K tomu nesmí dojít.
Snížit hranici bude dříve či později třeba, už proto, že děti dříve dospívají tělesně i psychicky. Vědomí beztrestnosti se pro mnohé z nich může stát lákadlem, usnadňujícím osudný krok od klukoviny ke zločinu. Společnost však musí připravit kromě zákona i speciální nápravná zařízení, vybavená materiálně i personálně i metodicky. Nový zákon se připraví více méně snadno. To druhé bude mnohem nesnadnější a tím spíš by na to měla výkonná moc položit největší důraz.
RODINA A PŘÁTELÉ: Učitelské strasti a slasti
Co že já mohu vědět o učitelování? Ledacos. Jsem taky tak trochu učitel. Pracuju v
Institutu digitální fotografie IDIF a
přednáším tam na seminářích. Nedělám to každý den a tak mohu bez sebezapření prohlásit,
že mě ta práce baví a zajímá: něco jiného je pro lidi psát a něco jiného je být s
nimi v živém kontaktu.
Takže v sobotu ve dvě jsem měl seminární odpoledne u nás v IDIFu v Hálkově ulici. Zaskočil jsem si před tím na oběd, do jedné picošky u nás u Anděla. V jednu jsem tam dorazil, objednal jsem si polévku a špagety a roztáhl noviny. polévku mi přinesli za dvacet minut. Čtu a čtu a nejednou koukám, půl druhé. Motorku jsem měl před domem, ale přece jen musím počítat se čtvrthodinkou od Anděla do Hálkovy ulice. Urgoval jsem špagety. Přislíbeno, že přinesou. Nepřinesli. Ve tři čtvrti jsem se tedy zvedl, šel zaplatit k barpultu a hned tu byla servírka se špagetami.
"Dejte je psovi," doporučil jsem jí. Zaplatil jsem všechno, polívku, špagety a se zdvořilým prokletím a příslibem, že sem už nikdy nevkročím, jsem odešel.
Na místě jsem byl přesně - dobře jsem si to spočítal. Jako bájný Philleas Fogg jsem vcházel do dveří, aniž kyvadlo "stačilo dotlouci šedesátou vteřinu".
Posluchači tam nebyli.
Lektor, co přednášel dopoledne, přetáhl, takže bylo rozhodnuto posunouti vše o půl hodiny.
Takže jsem měl dost času si skočit naproti k Číňanovi pro dvě housky a kus sejra, abych se taky v klidu naobědval.PSÍ PŘÍHODY: Motorizovaný pejsek
Zaparkoval jsem motocykl před Večerkou. Zaskočil jsem tam, abych si koupil preclíky - já
rád preclíky, Bart rád preclíky a také Iris ráda preclíky. Odkudsi se na mne vyřítil
jezevčík a chvilku to vypadalo tak, že by mě nejraději sežral, že má na mě chuť větší, než
my tři na preclíky - dohromady. Za chvilku se otevřely dveře garáže v přízemí domu
sousedícího z Večerkou.
"On slyšel motorku," vysvětloval mi pán, který z nich vyšel. Měl na sobě montérky, ruce si utíral do hadru a vypadal, že jezdí na motorce dlouho, hodně dlouho.
Vzal mě dovnitř.
Stály tam dva harleye, takzvané přestavby - tedy stroje starého data, předělané do moderního vzhledu. Opodál stála silniční motorka, už taky veterán, ovšem podstatně novější výroby, než byly ty harleye. Což v praxi znamená, že mohla být taky patnáct, dvacet let stará.
"Jezdí v tomhle," ukázal mi na malý přívěsný vozík.
Vozík byl o málo větší než nákupní taška. Byl dvoukolový, měl voj. Uvnitř byly kšíry na karabinky a plexisklový štítek.
Pejsek si vleze do vozíku, pán ho přikšíruje, pejsek si stoupne, opře se tlapkami o štít a kouká po krajině."Když slyší motorku, myslí, že se pojede. Tak pojď," přivolal ho, "pojedeme jindy."
Nasedl jsem a odjížděl,. V přilbě štěkání nebylo slyšet. Bartovi o tom raději vyprávět nebudu. Myslím, že za Sůzou by vozejk jinačej poskakoval, než za harleyem šedesát let starým!