RODINA A PŘÁTELÉ: Učitelské strasti a slasti
Co že já mohu vědět o učitelování? Ledacos. Jsem taky tak trochu učitel. Pracuju v Institutu digitální fotografie IDIF a přednáším tam na seminářích. Nedělám to každý den a tak mohu bez sebezapření prohlásit, že mě ta práce baví a zajímá: něco jiného je pro lidi psát a něco jiného je být s nimi v živém kontaktu.

Takže v sobotu ve dvě jsem měl seminární odpoledne u nás v IDIFu v Hálkově ulici. Zaskočil jsem si před tím na oběd, do jedné picošky u nás u Anděla. V jednu jsem tam dorazil, objednal jsem si polévku a špagety a roztáhl noviny. polévku mi přinesli za dvacet minut. Čtu a čtu a nejednou koukám, půl druhé. Motorku jsem měl před domem, ale přece jen musím počítat se čtvrthodinkou od Anděla do Hálkovy ulice. Urgoval jsem špagety. Přislíbeno, že přinesou. Nepřinesli. Ve tři čtvrti jsem se tedy zvedl, šel zaplatit k barpultu a hned tu byla servírka se špagetami.
"Dejte je psovi," doporučil jsem jí. Zaplatil jsem všechno, polívku, špagety a se zdvořilým prokletím a příslibem, že sem už nikdy nevkročím, jsem odešel.
Na místě jsem byl přesně - dobře jsem si to spočítal. Jako bájný Philleas Fogg jsem vcházel do dveří, aniž kyvadlo "stačilo dotlouci šedesátou vteřinu".
Posluchači tam nebyli.
Lektor, co přednášel dopoledne, přetáhl, takže bylo rozhodnuto posunouti vše o půl hodiny.
Takže jsem měl dost času si skočit naproti k Číňanovi pro dvě housky a kus sejra, abych se taky v klidu naobědval.

PSÍ PŘÍHODY: Motorizovaný pejsek
Zaparkoval jsem motocykl před Večerkou. Zaskočil jsem tam, abych si koupil preclíky - já rád preclíky, Bart rád preclíky a také Iris ráda preclíky. Odkudsi se na mne vyřítil jezevčík a chvilku to vypadalo tak, že by mě nejraději sežral, že má na mě chuť větší, než my tři na preclíky - dohromady. Za chvilku se otevřely dveře garáže v přízemí domu sousedícího z Večerkou.

"On slyšel motorku," vysvětloval mi pán, který z nich vyšel. Měl na sobě montérky, ruce si utíral do hadru a vypadal, že jezdí na motorce dlouho, hodně dlouho.
Vzal mě dovnitř.
Stály tam dva harleye, takzvané přestavby - tedy stroje starého data, předělané do moderního vzhledu. Opodál stála silniční motorka, už taky veterán, ovšem podstatně novější výroby, než byly ty harleye. Což v praxi znamená, že mohla být taky patnáct, dvacet let stará.
"Jezdí v tomhle," ukázal mi na malý přívěsný vozík.
Vozík byl o málo větší než nákupní taška. Byl dvoukolový, měl voj. Uvnitř byly kšíry na karabinky a plexisklový štítek.
Pejsek si vleze do vozíku, pán ho přikšíruje, pejsek si stoupne, opře se tlapkami o štít a kouká po krajině.