ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Politik na plotě, prasata na silnici
Krásný den je za námi a další čekají, dokonalé babí léto. Má i svoje nástrahy, jak se dozvídáme: mezi obcemi Neslovice a Tetčice na Brněnsku najely dva automobily do stáda dvaceti divočáků! Stádo přebíhalo silnici. Stalo se to v noci a když na místo nehody přijeli policisté, divočáci se do nich pustili. Já jsem zažil něco na štěstí méně dramatického, když mi před kolem mého motocyklu přeběhla srnka - za bílého dne, odpoledne,na frekventované silnici! Takže, mějme oči na stopkách, užívejme si, ale buďme opatrní. Mimo jiné i proto, že nás ministerský předseda Stanislav Gross na svých obřích plakátech ujišťuje, jak to s námi upřímně myslí. Jakmile začne být politik upřímný, je to nebezpečnější jev než stádo divokých prasat: to dovede zrýt kus lesa, ale politik dokáže zrýt celý stát!

Naděje pro viníka
Jestliže pražský městský soud rozhodne, že má být starý a nemocný Karel Hoffmann propuštěn z vězení, zbaví tím prezidenta Klause trapné povinnosti se dále zabývat žádostí o jeho omilostnění. A české vězeňství bude zbaveno všech trapností, jež by nevyhnutelně nastaly, kdyby nejstarší český vězeň zemřel za mřížemi. Mluvčí soudu už naznačil, že by všechno mohlo jít rychle. Do týdne. Dostat Hoffmanna za mříže trvalo podstatně déle. Patnáct let. Napadá nás, že Hoffmann má teď naději, jakou on a jeho komplicové nedávali vězňům v dobách, kdy byli u moci. Je to ale pochybená myšlenka. Komunističtí mocipáni zavírali lidi nevinné, kdežto Hoffmannova vina byla prokázána mimo veškerou pochybu - na jeho pokyn musel zmlknout rozhlas a osleply obrazovky. Nikomu jinému z těch hlavních naše soudy nedokázaly nebo spíš nechtěly vinu prokázat. To je mnohem horší skutečnost než ta, že usvědčený Hoffmann nejspíš půjde domů.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Taxíky
Vzpomínání na domu mého dětství, jak se zachovalo v kaleidoskopu paměti

Taxíky stávaly na štaflech, například za Masarykovým nádražím, mohutné, hranaté pragovky z první republiky. Jenom černé, neexistovaly taxíky jiné barvy. Na boku měly zvenčí připevněné taxametry, veliké kisny s otočným kovovým praporkem. Když byl praporek nahoře, taxík byl volný. Jakmile pasažér nastoupil, taxikář otočil praporek dolů a tím zapnul taxametr. Číslice byly veliké a pasažér mohl zasmušile pozorovat, jak čísla skáčou.
Měl jsem rád taxíky, které měly nouzová skládací sedadla.Ve stavu složeném to byla podnožka, rozložené sloužily k nouzovému sezení, nebo radostnému - pro kluka zvícího pět, šest let.
Uvnitř taxíku se mi líbilo. Všechno tu bylo vyložené plyšem, sem tam nějaké mahagonové táflování, u stropu lampička s broušeným ornamentem. Taxikář byl oddělen od pasažérů posuvnou skleněnou deskou.
Jezdily pomalu. Občas rychlost dosáhla šedesáti kilometrů v hodině. Tajil se mi nad tím dech. Šedesát kilometrů za hodinu! To je kilometr za minutu! Šílená představa. Dodnes mám pocit, že je šedesát kilometrů velká rychlost. Stejně si myslím, že šestnáctileté holky jsou strašně staré holky: tak mi připadaly, když mi bylo pět. Ty ještě starší, ty byly prakticky mrtvé, na ně nebylo možno pomyslet.
Ale píšu o taxících a ne o holkách. Když později se začal obměňovat vozový park, maminka odmítala jezdit v nových škodovkách.
"Jsou nesolidní a snadno se převrhnou, " tvrdila.
Namítal jsem, že stará auta jsou vyšší a jejich pérování tvrdší.
"To je pravda. Jsou vyšší, protože jsou solidní. A mají tvrdší pérování a víc vydrží a nepřevrhnou se."
Na to se nadalo nic namítnout, navíc jsem měl radši staré taxíky, s nouzovými sedátky a lampičkami.

PSÍ PŘÍHODY: Jak je to s míčky
Jestli máme něčeho doma hodně, tak to jsou tenisové míčky. Nejsou to, pravda, stoprocentní míčky. Wimbledon byste s nimi nevyhráli. Bart je ale miluje. Iris taky.
Z větší části pocházejí z darů od mých kamarádů. Tenisák pro pejska, to je přece dar, který každý uvítá, přinejmenším Bart!
Bart nežvýká pořád. Když ale jde kolem Iris - s tenisákem v hubě, Bart vstane, pokud ležel, nebo se zastaví, pokud běžel, nebo se rozběhne, pokud jenom šel - a zastaví se těsně u Iris. Ty máš míček, říká. To je můj míček. Neboj, já ti nic neudělám. Jenom chci, aby sis uvědomovala, že žvejkáš můj tenisák!
Iris si to možná uvědomuje, možná neuvědomuje. Je to anglická dáma a Bartovo zevlování ji nevzrušuje. Má tenisák v hubě a pustí ho, až ona bude chtít.
Teď zrovna nechce.
Kolem se válí tucty jiných tenisáků. Barta ale zajímá jen ten, co má Iris v hubě.
Iris už nebaví tenisák. Tuší ale, co by se stalo, kdyby ho pustila. Je to jako "pracka v láhvi". Je připoutána k tenisáku osudovou volbou.
Osud? Tentokrát je milosrdný.
Kolem plotu jde babička o holi. Na tuto invazi už reagovaly Sára a Bára. Iris pouští tenisák a běží k brance, Bart za ní.
Tenisák se ještě chvilku kutálí a pak zapadne mezi ostatní.
Který to byl?
Kdo by se o to staral - staral teď, kdy je vlast v nebezpečí!

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI