RODINA A PŘÁTELÉ: Dovolte mi si zanaříkat
Prakticky všechno je teď lepší, než bejvalo. Jedno je horší: holení. Tedy, upřesním.
Holení bejvalo utrpení, dokud nebyly vynalezené a vyráběné žiletky s pořádným břitem. Dokud to byly takové ty plíšky made by DIU Jevíčko. Že se ten DIU Jevíčko na ty žiletky podepisoval! Můj tatínek byl jediný,koho znám, kdo si je pochvaloval: on totiž psal svoje romány tužkami, tužky nejdříve ořezal ořezávátkem a pak ty špičky žiletkou došpičaťovával a to se muselo dělat plechovou žiletkou by DIU Jevíčko.
No a pak přišly ty ultratenké superostré žiletky a dokonce i u nás se začaly dělat vcelku použitelné žiletky Astra. Taková žiletka vydržela bratru deset oholení.
Dnes se prodávají všelijaké ty dvou, tří až en-břité věci, stojí to řádově stovky korun a vydrží mi to dva tři dny a pak mě to tahá za fousy!
Vystřídal jsem samozřejmě všechny tři základní systémy elektrických strojků - Philips s otočnými břity i jeho ruskou kopii, pak Remington (to je podle mě nejhorší systém, tahá za fousy a neholí) a Braun, ten je, myslím, poměrně nejlepší z těch tří. Jenže, co naplat, nemáte po elektrickém oholení příjemně čistý pocit na obličeji, nehledě k tomu, že nejste pořádně oholený.
Takže jsem si včera koupil zase pytel jednorázových žiletek, vydrží to taky dva tři dny a stojí to podstatně míň, než ty Mach něco. Před časem jsem tu psal o kartáčcích na zuby, o tom, jak se výrobci snaží vyrobit kartáček, který se vám nevejde do huby a svíjí se v ruce jako had a o tom, jaká je to práce, najít a koupit obyčejný zubní kartáček (Jan Beneš mi přivezl tři kusy z Ameriky!). Zrovna taková je práce najít něco, čím se dá oholit huba.
Najit skulinu v marketingu a objevit použitelný, jednoduchý a účinný nástroj. 

K Cafourkovi:
Tady říkáme Cafrrefouru Cafour nebo u Cafourka, v Brně mu říkají Kefír. Není nad hantec!

PSÍ PŘÍHODY: Psi nejdou do školy
Měl jsem štěstí, že u nás nebyl pes, v dobách mé školní docházky. První září, to byl už tak DOST úkorný den, a ještě aby se na mne ráno upíraly nechápavé psí oči!
Do školy nastupuje Anna Marie. Iris, která s ní bydlí v pokoji, je pravá anglická dáma (rasa pointer) a nechápe, jak někdo může být tak pošetilý a proč lidé ráno vstávají. Ona sama by vydržela ve svém pelíšku, vybudovaném v proutěném křesle, vystlaném měkkou dekou, až do dopoledního čaje. Ranní svícení, chození, dupání, luftování, bědování typu "kam jsem dala to, kam jsem dala ono" Iris snáší velmi těžce.

Pejskové nemají rádi změny, ostatně jako zvířata nemají ráda změny - v této souvislosti si nemohu nevzpomenout na naši kočku, jak byla uražená, když jsme si dovolili jí omítnout dům, doposud tak pěkně červený, cihlový, plný spár, o které se daly brousit drápky. Za dva měsíce prázdninového provozu si Iris zvykla na určité pořádky, na zvolnění tempa, na pokles hladiny napětí, na větší počet úsměvů a slabší, ba nulovou úroveň skřípání zubů. Jistě zapomněla na to, jak to bylo před prázdninami a to, co se dělo v červenci a srpnu, pokládala za normál, který teď bude už pořád.