ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Na zázraky je těžké věřit
O plošných přídavcích na děti je ochotna uvažovat KDU-ČSL pouze tehdy, když by byl nový systém díky zjednodušení administrativy levnější než současný, řekl dnes lidovecký ministr dopravy Milan Šimonovský. Taky pro něho nepřichází v úvahu, že by měly peníze získané privatizací měly jít na projezení. Měly by sloužit jako investice, eventuálně jako opora příští penzijní reformy.
Názor lidoveckého ministra je rozumný tudíž sympatický. V tom není problém. Problém je v tom, zdali budou mít lidovci dost sil na to, aby tyto a podobné postoje v Grossově vládě budovatelů byrokracie a projídačů prosadili. A abychom nenasazovali jen sociálním demokratům psí hlavu - oproti komunistické éře se ztrojnásobil počet úředníků a za to nemohou jen oni, socialisté, na tom se podepsaly všechny předešlé vlády, přičemž lidovci v nich spolehlivě seděli také. A že se peníze z privatizace projedly, to je také fakt. Takže pokud by měl koncept hlásaný ministrem Šimonovským realizovat, byl by to takový zázrak, jako kdyby se socialistická vláda rozhodla vyhrát příští volby zvýšením efektivity výroby a ne podplácením "ekonomicky slabší" voličské masy. Technické prostředky
Firma Royal Praha uzavřela tři svá kasína v České republice. Důvody jsou technické, jak firma vyrozuměla ministerstvo financí. Známe zatím jen jeden technický důvod - totiž technické zařízení jemuž se říká granát, který dopadl pod automobil majitele herny Assafa Abutbula. Takže nakonec že bychom se dočkali happy endu, tedy uzavření čehosi, co je na štíru s dobrými mravy? Mohlo to být dřív. Úřady mají v ruce taky svoje technické prostředky, jež jim umožňují fakticky zavřít cokoli kdykoli. Jsou to například hygienické a bezpečnostní předpisy. Mají kanalizační příruby na záchodcích Royal Praha ten správný profil? Když nemají, tak šup - a zavřít. Jenže tohle úřady neudělají. Bojí se technického prostředku jménem granát a tak si raději počkají, až tento technický prostředek použije jeden gauner proti druhému.

RODINA A PŘÁTELÉ: Globalizované hospody
Týden na plachetnici v oblasti mezi Zadarem a Šibenikem, to je dost dlouhý čas na to, aby plavci vystoupili na břeh a podívali se do nějaké té hospody. Tak se i stalo minulý týden.
Je to tak - globalizace se vkrádá i do hospod a hospůdek na pobřeží. Všude najdete tu stejnou kokakolu, všude na vás čumí obrazovka televize. Někde byste na první pohled nepoznali, kde vlastně jste. V Chorvatsku? Na Moravě? V Tramtárii?
Náš kapitán František Mrož Novotný nám už od začátku plavby, ještě v maríně v Zadaru, sliboval pořádnou jachtařskou hospůdku. Ne, tak tam globalizace nedorazila. Je na malém ostrově, zaručeně nikde žádné auto, není tam ani metr silnic. Podávají tam chobotnicový salát, neošizený bramborami (osobně bych dal přednost chobotnicovému salátu jenom z brambor, nekontaminovanému chobotnicemi). Je tam sbírka modelů plachetnic. Panuje tam atmosféra klasického jachtaření.

Zátoku jsme navštívili, hospůdku nalezli.
Byla v kdysi rybářském domku. Před ní molo. Do skály vydlabaná jímka na pochytané mořské živočichy, aby vydrželi čerství, než padnou za oběť lidské žravosti. Sítě rozvěšené kolem nebyly žádná dekorace - tady se opravdu ještě loví (dokud je co). A tak dále. Dokonalá atmosféra totálně neglobalizované rybářské či jahchtařské hospůdky. Navíc poloprázdné.

"Koukejte vypadnout, nemáte rezervaci!" zní uvítací heslo tohoto neglobalizovaného podniku.
Že by zlý sen? Nikoli, je to realita doznívajícího socialismu. Narazíte na něj i v Chorvatsku častěji, než byste čekali.
U mekdonalda by vám tohle nikdy neřekli. Ach jo.

PSÍ PŘÍHODY: Vteřinový míček
Když se plavíte týden na plachetnici, mnoho dárků domů nepřivezete. Snad jen to, co dá moře. Tak se dostalo na Barta. Moře dalo - moře doslova vyvrhlo - míček. Vyvrhlo ho a on uvázl mezi balvany ostrůvku, na který jsem s Ljubou doplaval. (Zde je na místě připomenout, že jsme se týden s partou kamarádů pod kapitanátem Františka Mrože Novotného plavili na plachetce mezi ostrůvky v oblasti Zadar - Šibenik v Chorvatsku.)
Dětiček je na moři víc, než bych čekal. Poměrně často vidíte plachetku, která má zpevněné zábradlí - potažené hustou sítí. Tam mají na palubě buď psa, nebo malého šklebouna. A po setmění, když v zátoce kotví deset patnáct plachetnic, slyšíte častěji dětský pláč, než hulákání typu "johoho, ať teče rum". Takže ten nálet nebyl nijak překvapující. Míč velký v průměru tak dvacet centimetrů, pomalovaný Kačery Donaldy. Dostane ho Bart nebo Iris? Iris má mnohem menší tlamu než Bart a navíc, je k míčkům vlažná. Ještě tak si snad chvilku pohraje s tenisákem, ale nebude ho mordovat půl dne, dokud ho nepromění v gumotextilní drť.
Takže míček dostal Bart.
Prorokoval jsem, že to bude míček vteřinový, že déle nevydrží. To byl pesimistický odhad. Míček odolával celé tři minuty, než se ozvala rána. Vzduch fouknul Bartovi do huby a to byla drzost, zasluhující trest. Pak už to šlo rychle.
Ne, ten míček se nenarodil na šťastné planetě.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI