ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Špidlovi nebude slušet frak z ostudy
Chováme se jako smradi, bohužel i na nejvyšší úrovni

Přestože se říká, že čas zhojí každou ránu, "sarajevský syndrom" Václava Klause je zřejmě nezhojitelný, napsal týdeník Respekt v roce 2002. A měl pravdu. Někdejší místopředseda ODS Ivan Pilip se nikdy nezbaví hanby, kterou na sebe uvalil, když se spolu s Janem Rumlem a dalšími rebely pokusil o převrat ve straně, zatímco její předseda Václav Klaus byl na pracovní cestě v Sarajevu.

Rebelové měli tehdy sto a jeden dobrý důvod, proč zvolili k útoku na Klause právě chvíli, kdy byl Klaus s cizině. Strach z čelního střetu byl z těch sto a jednoho důvodů až tak někde na osmém místě, asi nebyl úplně první. Jistě to nebylo dílo okamžitého nápadu. Však také jsme slyšeli nejedno vysvětlení, jak to všechno bylo myšleno a k čemu všemu dobrému to mělo vést. Puch zrady však nevymizel ani po letech a současné problémy Unie plynou jistě i z toho, že v pachu zrady se špatně dýchá. Vést rebelii, když je ten, proti komu se rebelie vede, pryč, to se prostě nedělá. Je to osudový přehmat, přinejmenším. Ani tisíc dobrých a logicky zdůvodnitelných důvodů nepřeváží fakt, že to či ono je vnímáno jako něco, co se nedělá.

Obdobně osudového přehmatu se dopustil Jan Ruml, když v době televizní rebelie popadl spacák a šel bivakovat do velínu na Kavčích Horách. Ruml je dnes natolik v politickém ústraní, že je mimo hlavní proud nevraživosti. Jakmile by ale vystrčil růžky, hned by mu na ně někdo pověsil transparent DOČASNÉ BYDLIŠTĚ VELÍN. To proto, že určité věci se nedělají. Do veřejnoprávní televize politik nesmí vtrhnout a dělat tam nátlak ve prospěch té či oné skupiny. Nejenom proto, že to je proti zákonu a kdyby byly u nás normální právní poměry, všichni tehdejší účastníci "betléma" by měli přinejmenším opletačky s policií a soudy. Nesmí to udělat, protože se to nedělá. Ruml to udělal, byl to přehmat a už nikdy mu ho nikdo neodpáře.

Do třetice, nikdo nikdy už neodpáře Vladimírovi Špidlovi, že ze všech vykopnutých politiků dostal ten nejzlatější ze všech zlatých padáků. Žádný nešel hladovat a nikdo to od nich ani nečekal. Dejme tomu, že bylo nutno vyhodit ředitele prosperujících Českých aerolinií, aby mohl Jaroslav Tvrdík usednout do vaty. Byla to tedy hodně silná ukázka arogance moci, ale veřejnost je vycvičena a otrlost jí nechybí. Tvrdík by asi měl s tímto škraloupem problémy, kdyby se chtěl do vrcholné politiky vrátit, ale nezdá se, že by to měl v úmyslu.

Veřejnost je vycvičena třebas i takovými případy, jako když Česká pojišťovna dostala státní garanci 4,7 miliardy korun, načež bývalý ministr financí Ivan Kočárník se stal předsedou jejího představenstva. Ani Kočárník se asi nechce vrátit do politiky.

Ale Vladimír Špidla?

To přece je politik, a navíc je znalost historie jeho silná stránka. V hlavách zmatené chasy zvané vládní koalice mohla vzniknout myšlenka "vyhodíme Teličku a pošleme tam Špidlu". Dokonce je možné, že k takovému řešení existuje sto a jeden dobrý důvod. Proti stojí jeden jediný - že se něco takového nedělá.

Sociální demokraté svého předsedu a premiéra podrazili a vykopli. Otisk boty je na zadní kapse jeho kalhot zřetelně vidět. Špidla sám Teličku do Bruselu pomáhal instalovat poté, kdy došlo k mezinárodní ostudě s nominací Miloše Kužvarta. Načež během několika dní má být vykopnut Pavel Telička.

Otřesné jsou samy okolnosti Teličkovy likvidace.

Tento muž je fakticky ministr evropské vlády. Tento vysoce postavený činitel se dozví o svém pádu z telefonátu svého kamaráda. Vydá se tedy do Prahy a zde nikdo, doslova nikdo nenajde dost zmužilosti, aby se mu odvážil podívat do očí a říci mu:

"Pane Teličko, račte pochopit, pan Špidla přece jen musí něco dělat, takže mu uhněte a popusťte svoji židli."

Asi každý Čech, který byl někdy někde zaměstnán, zažil něco podobného - sám jsem to zažil mnohokrát na sobě i u jiných. Chováme se k sobě jako zbabělí smradi. Ve vrcholné politice by přece jen člověk čekal jinou úroveň. Jak vidno, marně.

Toto se nedělá, toto je strašná hanba. Pořád ještě bych si přál, aby se ta hanba přestala dít a aby si ti pánové uvědomili, co děsného činí. Ale jestli bude pokračovat a pan Špidla odletí do Bruselu, posadí se na Teličkovu židli a bude tam šprtat anglická slovíčka "mother - matka", "beer - pivo", dopustí se osudového přehmatu, který nelze odestát. Vladimír Špidla, muž možná nepřístupný a dogmatický, ale dosud bezpochyby čistý, se přiřadí k politikům ve fráčku ušitém z látky, jíž se prostě říká ostuda.

Je to ta nejtrvanlivější tkanina, jakou textilní průmysl zná.

RODINA A PŘÁTELÉ: Doba stříhaných trávníků
Včera přijela firma a posekala trávu na loučkách vršku Mrázovka. Vypadá to tu moc hezky a mám z toho radost. Nebylo to poprvé¨, dokonce ani letos to nebylo poprvé! Dělají to velmi pečlivě, velké plochy sekají traktůrkem a dodělávají to ručními strunovkami. Ještě nikdy město nepečovalo o trávu tak dobře, jako v posledních pár letech, přinejmenším tady, kde bydlím a kde to mohu sledovat pravidelně.

Líbí se mi, že se daleko víc seká tráva i na vesnicích. Všiml jsem si toho, když jsme byli s Ljubou na kolech na Moravě a minulou neděli v Máchově kraji. Lidé začínají sekat trávu před domem. Zatím to vypadá legračně: je řada domů, dva to mají posekané, jeden ne, pak jeden ano, dvě ne atd. Nedělají to všichni. Ale co je důležité, že ti, co to dělají, se nenechají zhnusit a odradit lajdáky. Věřím, že postupně bude narůstat tlak. Že ti, co do na to zatím kašlou, budou mít špatný pocit. U souseda trávníček a přede mnou bejlí a kopřivy. Přitom zpravidla jde o deset, patnáct metrů čtverečních. Trvá to pár minut a tráva je posekaná. Poměr efekt - vynaložený výkon je velmi příznivý. Pak by mohly přijít ke slovu okrašlovací spolky, jaké bývaly na vesnicích a ve městečkách v dřívějších dobách.

A úplně na konec by mohl začít stá opravovat silnice. To, co je ve správě soukromníků, vypadá dnes už docela dobře a někde dokonce skvěle. To co je státní je zanedbané, zbídačelé, leckdy hnusné.
Ale toho se hned tak nedočkáme. Z daní si přece musejí sociální demokraté kupovat hlasy voličů.

PSÍ PŘÍHODY: Učenlivá Iris
Už několikrát jsem se tu zmiňoval o tom, jak Bart učí Irisku všelijaké kumštíky. Například ji učí hlídat - do té míry, že jí hlídací břemeno přenechává. Sám se někam zašije a podřimuje. Iris zatím chodí po domě. Je jako pečlivý pochůzkář. Jednou za dvacet, třicet minut mi strčí čumák do klína a vyžaduje pochvalu. Potom vyběhne na balkón a odtud vynadá imaginárnímu zloději, který se sice nevyskytuje, ale mohl by a dojista by přišel, kdyby na balkóně nevřeštěla Iris.

Bart na to hledí shovívavě.
Když jde do tuhého, například když přijde paní pošťačka, vloží sen do hlídání sám. Ví, že tahle slečinka by tak těžký úkol nezvládla. Na seřvání pošťačky je třeba plného nasazení a autority svalnatého rotvajlera. Nechá Iris běžet o půl délky napřed a za ní se valí sám jako obrněná vozba. Tedy, že ji nechá... Těžko si představit, že by se Iris nechala Bartem předběhnout. Není sice pravda, že by byl Bart pomalý, ale zase není pravda, že by byl tak rychlý jako Iris.
Ostatně, o její rychlosti mám docela přesný přehled, protože moje kolo je vybaveno tachometrem. Dvacet kilometrů za hodinu, to je vcelku normální rychlost, kterou Iris dovede klusat celkem neomezenou dobu. Ale ani třicítka jí nedělá zvláštní problémy. No a vyšší rychlosti dělají problémy mně, takže tam moje zkušenosti končí.
Barta na kole zkoušet nemohu, protože Bart není na pobíhání kolem velocipédu zvyklý a myslí si, že to jsou stroje stvořené pro to, aby se s nimi zápasilo.
To by zase měla Iris naučit Barta: nezkoušej kousat kolo to pneumatiky! Jenže mezi psy je to podobné jako mezi lidmi, lépe táhnou ty zlobivější příklady.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI