RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vesnické funusy
Vzpomínání na dobu mého dětství - celý seriál je na mém webu Hyena. Toto je už 44. díl.
Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat - leda bych se zmýlil, už jsem tam dlouho nebyl. Ale ještě loni to vojenské bylo.
U slapského kostela je hřbitov a tam ukládají k poslednímu odpočinku občany slapské i přespolní, z obce Buš. Do školy jsem měl chodit kolem kostela a hřbitova, jenže úhlopříčně to bylo kratší, stačilo přelézt nízkou zídku, prokličkovat mezi hroby a škola byla hned vedle vrat. Takže jsem se znal s hrobníkem a můj otec říkal svým přátelům:
"První hřiště mého syna byl hřbitov a jeho první hračka byla lidská lebka."
Nebyla to úplně pravda, ale ani úplně nepravda.
Před funusem pan hrobník konal přípravy. Vykopal hrob a zakryl ho prkny a v márnici připravil máry. Rakev vezli vždycky ve voze - navlas stejném, jaký pak sehrál tu úžasnou roli ve filmu Sedm statečných. Před vozem kráčela kapela, sestávající z místních občanů. Každý zde uměl hrát na nějaký nástroj, najmě dechový. Na trumpetách a klarinetech měli ti mužové připnuté zlastisté klipsny s notami. Nesměl chybět muž s bubnem a činelista.
Když zemřel Slapský, sláva trvala krátce, ale zato když šel průvod z Buše vzdálené 2 km, smuteční pochody doléhaly dlouho, tím důstojným tempem se průvod přibližoval pomalu, vpředu kapela, pak vůz, následovala plačící rodina a za ní kvílející stařeny a posléze ostatní občané.
Naše sousedka zvaná Babí, vdova po pošťákovi , nechyběla na žádném pohřbu. Počínala si velmi profesionálně. Dovedla hospodařit se vším, i s časem. Do poslední chvíle pracovala v hospodářství. Krmila drůbež a opři tom promlouvala:
"Tak to máš za sebou. No vidíš, pacholku. Tak jsi se tu roztahoval. Nic ti nebylo recht. Všechno bys chtěl sežrat. Dobře ti tak, pacholku."
Pak, když udeřila hodina nezbytnosti, si umyla ruce a tvář, převlékla se do kvílecího a za chvilku už se vřadila mezi ostatní stařeny a bylo slyšet její nářek:
"To je neštěstí! To je neštěstí! Proč jsi nám ho odebral, Bože? To je neštěstí!"

PSÍ PŘÍHODY: Ještě k úkazu na obloze
V úterý jsem tu psal o tom, jak jsme s Bartem pozorovali letícího brouka roháče. O tomto tvorovi lidé do komentářů napsali zajímavé poznatky.
Tak především, o roháčích je webová stránka. Píše se v ní o předsnubním večerním letu samců. Cituji: Jeho účelem je vyhledávání samiček, které téměř za tmy přeletují v dosti značné výšce. První výskyt roháčů je poměrně stálý a spadá většinou do prvního týdne v červnu. Tuto stálost výskytu může ovlivnit jedině nepříznivé počasí, tzn. dešťové přeháňky. Velcí samci se zpravidla objevují dříve, střední a malí později (až koncem června). Přes den roháč většinou zůstává na jednom stanovišti, zřídka ho mění. Teprve po 19. hodině vylétají samci na večerní let. Samec letí a sleduje vzdušné proudy a pachy samic jež mohou přenášet.
Podle všeho je úbočí Strahova - tedy protější kopec než ten, kde s Ljubou bydlíme - je oblíbené roháčí výskytiště. Pan Zbyněk Rohlík poznamenává:
"Nemají to lehké - vyvíjejí se v tlejících pařezech 4-6 let podle podmínek, po vylíhnutí ale sameček žije jen dva až tři týdny, během té doby se spáří a pak chcípne. Samičky žijí o něco déle, ale taky nic moc. Jinak Praha je údajně entomologický ráj, měli by tu žít v parcích i nosorožíci, krasci a velké druhy tesaříků."
A závěrem dodal psí příhodu Petr:
"Má dobrá přítelkyně také jednoho hostila v domě minulý týden... Má psa, obrovitého leonbergra, a ten z něj byl celý nesvůj, roháče však nenapadlo nic lepšího, než vzlétnou a vrazit mu do čumáku ;))), pročež byl vynesen na zahradu a vlétl zpět oknem. Prostě neodbytný."

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI