ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Špidlovo fiasko, blýskání na změnu
Předběžné odhady signalizovaly Špidlovu prohru, výsledky prozradily, že jde o fiasko. Špidla přežije zisk dvou křesel do Evropského parlamentu tak snadno, jako pád z desátého patra. "Musím zjistit, jak silný mám mandát," komentoval. No, to je snad jasné: žádný, právě tak jako nemají žádný mandát unionisté. S necelými dvěma procenty hlasů už nemají morální právo nadále v parlamentu obtěžovat, natož aby "vládli".

ODS vyhrála a pošle do Štrasburku devět poslanců, komunisté jich tam pošlou šest, SNK-ED tři, dvě vládní strany, lidovci a sociální demokraté po dvou a "druzí nezávislí" jsou Bobošíková se Železným, tudíž jsou také dva.

Ne, tohle ještě není změna. Dojde k ní až za dva roky, po parlamentních volbách. To, co se stalo v pátek a sobotu, to lze přirovnat k tomu, čemu vojáci říkají "průzkum bojem". Průzkumy nebojem dělají specializované agentury měsíc co měsíc. Cosi signalizují, a toto "cosi" politické strany interpretují. To co jim jde k duhu vychvalují, to co jim jde proti srsti, to bagatelizují. Výsledky eurovoleb bagatelizovat nepůjde. Nejsou za nimi výzkumníci s notesem v ruce, vytvořili je živí voliči u volebních uren. Byly to volby jako každé jiné, s tou změnou, že nad vchodem volební místnosti nebyla vyvěšena jen česká, ale i evropská vlajka. A tyto volby řekl vládě: jsi špatná, my tě nechceme.

Kromě toho volby signalizují, že se na naší scéně objevil nový politický subjekt. Zvláštní subjekt - a to je jeho ošidnost, právě tato zvláštnost. Místo zvláštního subjektu jménem Unie svobody-DEU, který definitivně zmizel v propadlu, tu máme zvláštní subjekt v podobě dvou "nezávislých". Dohromady získali tito nezávislí neuvěřitelných 19 procent, tedy byli by třetí nejsilnější formací po ODS s 30 procenty a komunistech se 20, nebýt "zvláštnosti". Oni totiž "nezávislí bez přívlastků" jsou Vladimír Železný a Jana Bobošíková, dvě mediální hvězdy. Jenže ti dva odejdou do Štrasburku a za sebou nechají jen prázdný název, firmu s vývěsním štítem, ale bez prodejného zboží. Takové veličiny existují jen v den voleb. Strejda nebo teta váhá před urnou a hodí dovnitř lístek se jménem "toho, koho zná". No a zná chytrou paní Bobošíkovou, která tak výmluvně v televizi předváděla obyvatelstvu, jaká je ta Evropská unie banda byrokratických padouchů. Takže šup s lístkem do urny! Jenže Bobo ve Štrasburku zmizí, a pravděpodobně už o ní neuslyšíme.

Naproti tomu až odejdou Josef Zieleniec s Janou Hybáškovou do Štrasburku, nenechají po sobě snědený krám. SNK-ED by musela projevit přinejmenším takovou míru neschopnosti, jako lídři Unie a před ní ODA, aby nedokázala zaplnit voličský prostor, vyhrazený pro ty, kteří by normálně volili ODS, kdyby jim ta ODS nešla tak děsně na nervy. Tato formace se prosadila do senátu, prosadila se do Evropského parlamentu a místo v parlamentu - a pravděpodobně i ve vládě, má prakticky zajištěné, pokud se nestane něco neočekávaného, jako například, že začne voda téct do kopce.
Nad tímto božím dopuštěním musel Vladimír Špidla přiznat, že volební výsledky nelze při nejlepší vůli charakterizovat jako vítězství. Jeho poslední naděje je v tom, že se výzkumníci popletli a že oficiální výsledky budou lepší, než výzkumy ukázaly. Přičemž za to "lepší" by Špidla považoval čtyři křesla v Evropském parlamentu.

V této souvislosti je dobře si všimnout, že iluzím dovedou propadnout voliči zrovna tak jako politické strany. Voliči dali 19 procent "nezávislým". Ve skutečnosti jsou stejně závislí nebo nezávislí jako kdokoli jiný. Nezávislost je pouhé slovo, až na to, že je to slovo chytlavé, dobře prodejné, asi jako když na pytlík s cumlavými bonbóny napíšete, že je to strava typu BIO. To je důvod, proč máme "nezávislé" dvoje, a dá se čekat, že v parlamentních volbách jich bude nejmíň půl tuctu.

Iluzi stranické propadá Vladimír Špidla a jeho soudruzi. Za příčinu neúspěchu uvádí "syndrom poločasu". Podle této interpretace má jeho vláda plné ruce se zásadními reformními kroky, které samozřejmě bolí, a volič se za svou trýzeň mstí u uren. Pravda je jiná. Vláda žádné reformní kroky nedělá, a jen se snaží zkorumpovat část voličstva lopatováním peněz pod heslem "sociálního státu", ber kde ber, především pak na dluh. K jeho smůle těch peněz není nikdy dost na to, aby byly podmazávané vrstvy spokojené - a proto přesouvají svoji přízeň k těm, kdo sice nic nedávají, ale slibují, že dávat budou, když se dostanou k lopatě a hromadě peněz. Tedy ke komunistům.

A ještě něco. To, že se manželka pana ministra vnitra nechala načapat, jak se prohání zakázanou rychlostí v autě s modrým majáčkem pár dní před volbami, to ukazuje, jak arogantní nabobské poměry panují "tam nahoře". I proto dali lidé tolik hlasů "nezávislým" v bláhové naději, že takto drzý může být jen "závislý".

Aston

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme to dělali, když mobily nebyly
Často si to říkám, jak jsme mohli být živi bez mobilu. Příkladů je bezpočet, tenhle je z poslední doby, ze včerejška. Jsme na výletě v jižních Čechách, Vločka, já a Šogo Iris. Irisku kousnul pes do zadku a já ji vezl k veterináři. Ten sídlí v Jindřichově Hradci. Kdepak v Jindřichově Hradci? Následuje vysvětlení, to se musí takhle a makle, uvidíte supinu novostaveb a tam doleva, do dvora, tečka.
Jedu do Jindřichova Hradce, jenže žádné novostavby, žádný dvůr.
Za klasických dob bych se trapně doptával místního obyvatelstva. To, jak známo, se vyznačuje totální neschopností vysvětlit cizinci cestu. Zpravidla je to tak, že místní obyvatel užasle řekne: Co? Kostel? Ne, tady není žádnej kostel. Jiná varianta: Chcete ke kostelu? Jo, tak to musíte k Mládkům, tam zahnete jako k Borovanskýmu, ale kolem Říhovo a zahnete tam co Musilům přejeli ochočenou užovku.
Naštěstí v éře mobilu nejsme odkázáni na pofidérní pomoc místního obyvatelstva. Stačí zavolat mobilem, v daném případě panu doktorovi, a ten mě v reálním čase provedl centrum Jindřichova Hradce. Dostal jsem se na dvůr i s pokousanou Iris. Pan doktor ž mě čekal před ordinací.
"Tak kdepak máme našeho maroda?"
Marod vylezl z auta, načež spatřil opodál kocoura a vyrazil za ním se zjevným úmysle rázně zakončit jeho chlupatý život.

Ještě k pomoci místního obyvatelstva, vzpomněl jsem si na typický příklad z dávnější minulosti, když ještě dálnice Praha - Brno nebyla hotová. Byla skoro hotová, někde u Humpolce se ale muselo sjet na okresky a kriditoti se vykašlali na značení. Podotýkám, že o dálnici se tenkrát hodně psalo, taky v televizi jí byla plná obrazovka. Mírně jsem bloudil a nakonec jsem zastavil u místního obyvatelstva, konkrétně u báby.
"Dobrý den," ptám se báby. "Prosím vás, kudy se tady jede na dálnici?"
Bába - výraz úžasu v tváři, pak usilovné přemýšlení. Završeno energickým zavrtěním hlavy.
"Ne," pravila rozhodně. "Dálnice? Taková dědina tu není."
Podotýkám, že dálnice byla vzdálena dva kilometry od oné dědiny, ve které jsem zakufroval a v níž dotyčná místní obyvatelka spatřila světlo světa a kde už bezpochyby sní věčný sen - pokud se nedožila stovky.

PSÍ PŘÍHODY: Útok ve dvojici, pokousaná Iris
[an error occurred while processing this directive] O víkendu jsme byli s Vločkou na cyklistickém výletě v jižních Čechách. Výlet se neobešel bez dobrodružství. Doplatila na něj Šogo Iris, příkladně hodná fenka lovecké rasy pointer.
Byli jsme ubytováni v příjemném pensionu, v areálu někdejšího panského statku, mezi pohodovými lidmi, u stáje s jezdeckými koňmi - a pěticí pejsků na dvoře. Byli to veselí pejskové, zvyklí na lidi i na koně i na jiné pejsky. Když jsme přijeli, Iris dala najevo ostražitost. Má v tomto ohledu zvláštní povahu. Ona se nepere, je spíš bázlivá, třese se na celém těle - ale nikdy neuteče. Stojí, vrčí, ohrnuje pysk, ale necouvne - necouvla ani v tom případě, kdy ji obklopilo pět psů, z toho čtyř feny.
První setkání se obešlo bez incidentu, nedělo se nic celý zbytek dne. Teprve večer, když jsme vycházeli na povečeřovou procházku, vyřítilo se ze tmy první psisko.Byla to možná dokonce nacvičená akce, fungovala dokonale: psisko vyběhlo, namířilo mi na levou nohu, skoro mě sejmulo, jak mi o nohu škrtlo v plném trysku, a pak doslova tečovalo Iris a běželo dál. Tím tečováním Iris otočilo o 180 stupňů, tedy zády ke směru útoku. A v tom nastoupilo druhé psisko, přiběhlo k Irisčině zadu a kouslo ji do nohy a uteklo. To vše se odehrálo dřív, než bys řekl pes.
Nestalo se nic vážného, zajeli jsme k veterináři, ten dal Irisce injekci a pilulky pro případ, že by se infekce ve svalu ujala. Iriska nekulhá, běhá jako obvykle, jen bych soudil, že nezahořela láskou tomu to místu a k jeho čtyřnohým obyvatelům. Škoda, je to tu moc pěkné a rádi se sem vrátíme.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI