RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stonání
Vzpomínání na dobu mého dětství, jak jsme tehdy žili a jak se mi to uchovalo v paměti. Celý seriál je na mé webové stránce Hyena.
Stonalo s e vždycky. Nejčastější nemoc - chrapot, kašel. Proti tomu byla červená medicína, moc dobrá, sladká, její jméno ne a ne si vzpomenout. (Doplněk z rána: jmenoval se SIBRUMIN, děkuji dr. Pavlovi Slabému za připomenutí). Když byl kašel horší, nastoupily kapičky, tuším že se jmenovaly Ipecarin. Pěkně hnusné. Ovšem nejhorší medicína byla rázu preventivního - Infadin, rybí tuk. Tento hnus mě maminka nutila polykat v létě. Moc dobrý ale byl jiný medikament. Byly to tabletky v vápníkem, směs - čert ví - něčeho vápnitého s čokoládou: v placaté papírové škatuli snad dvě stovky maličkých šedohnědých peciček. Nebyly moc chutné, ale jakmile člověk snědl jednu, měl v puse nutkavou chuť na další. Podobný systém, jako cukrátko zvané mejdlíčko - to bylo taky pěkně hnusné, ale návykové.

Jakmile byla angína, to bylo zlé. Proti ní se užívalo něco, co se myslím jmenovalo harburn a bylo to hořké (chininová báze), v oplatce. Muselo se to spolknout naráz a protože to bylo velké, šprajcovalo se to v krku a nutilo to ke zvracení.
Jiné zkušenostmi se stonáním nemám, byl jsem vcelku zdravé dítě. Když mi bylo pět, dostal jsem spálu a byl jsem pět dní v nemocnici na Bulovce a dostával jsem tam, myslím, každé 3 hodiny injekci penicilinu. Bylo nás na pokoji snad dvacet dětí a všichni jsme při tom opichování brečeli. Dodnes se opotím, když si na tu hrůzu vzpomenu. Pak taky jsem si zlomil ruku, to mi bylo dvanáct, tedy v roce 1957. Tatínek mě odvezl taxíkem na chirurgii na Karlík, na dětské oddělení. Děti tam ležely v postýlkách na chodbě, protože je vystěhovali - "na pokoji" byl hospitalizován nějaký Čepičkův potomek, tuším, že dcera.
Kapitolou sama pro sebe bylo ošetřování zubů. Tehdejší vrtačky byly pomaluběžné (dlouho vydržely!), poháněné řemenicemi. A ve Slapech, tam ordinoval pan doktor Foustka v improvizované ordinaci na poště - a měl šlapací zubní vrtačku, poháněnou podobně jako šicí stroj. Pacienti seděli na lavici kolem něho a čuměli spolu s ní aktuálnímu pacientovi do huby. Uf, tak pro tohle bych se do dětství nerad vracel.

PSÍ PŘÍHODY: Šogo se bojí bouřky
Šogo - což je přezdívka, ve skutečnosti se jmenuje Iris, říkáme ji též Irda, Irisima nebo Irimíra Udatná, je dáma velmi opatrná, problémům se vyhýbající. Bouřku nesnáší, skoro tak, jako rachejtle. Chudák, v těchhle dnech si bouřek užije!
Ona bouřku vycítí ještě mnohem dřív, než začne hromobití. Je neklidná, motá se člověku kolem nohou. Když sedím u počítače, hned mám její tlamku na klíně a cítím, jak se jí třese celé tělo. Chlácholení nepomáhá. Není to tak, že bych ji objal a uklidnil: nic ji neuklidní, leda odchod té zatracené bouřky.

Přál bych si, aby to bylo jinak - kdyby například Bart na ni mohl přenést něco ze své nebojácnosti. Bart by zaznamenal bouřku, až kdyby ho blesk trefil do čumáku, a to ještě by asi stačil do toho blesku kousnout. Onehdy jsem viděl empegový klip, na kterém pejsek popadl prskající raketu a pobíhal s ní po louce. Nevím, jestli to byl nějaký filmový trik nebo nebyl - ovšem kdyby na tom klipu byl nás Bart, věděl bych, že toto je absolutní reál.