Došlo k němu dvakrát, v první i druhé světové válce, a v obou případech zásadně přispělo k porážce německé agresivity, v tom druhém definitivně. Jestli někdo naplnil činem výrok, že "přišli jsme do Německa s mečem, abychom Němce meče odnaučili", pak to byli Američané. Zatímco východní okupační zóna se postupně proměnila v silně militarizovanou baštu komunistické říše, systematicky připravovanou ke "konečnému úderu", západní zóny se proměnily v oblast demokracie, prosperity - a jak vidíme dnes, do značné míry i pacifismu. V této souvislosti se lze pozastavit nad tezí dnes často opakovanou, že "demokracii nelze prosadit silou". Agresivní militaristické Německo muselo být mocensky doslova rozdrceno, aby se ke slovu mohly dostat demokratické politické síly - podobně jako se to stalo na opačné straně zeměkoule v Japonsku. Jenže ty síly v něm musely být, společnost musela být na vybudování demokratického režimu připravena.

Nebyl to jednoduchý proces a symbolicky je završován v těchto dnech, kdy vzpomínáme 60. výročí spojenecké invaze. Na oslavy byl pozván i německý kancléř Gerhard Schröder. Snad právě proto, že mu v době invaze byly jen dva měsíce, mohl pozvání přijmout. Jeho předchůdce Helmut Kohl to udělat nemohl z mnoha důvodů, mimo jiné i proto, že jeho bratr v Normandii bojoval proti spojencům a v závěru války ho zabila britská bomba. Schröderova účast symbolicky završila procesy, které fakticky začaly už tenkrát na normandských plážích. Sám Schröder řekl, že definitivně skončilo poválečné období.

Copak ale začalo?

Opravdu žijeme v době začátku nového období.

Koncem minulého týdne prosákly informace, že se Pentagon chystá přemístit přinejmenším část svých jednotek z Německa do jiných oblastí. Udržuje jich tu podstatně méně, než v době studené války, ale pořád je to 70 000 vojáků, včetně 15 000 lidí leteckého personálu. Jejich odchod bude znamenat pro Německo velkou ekonomickou ztrátu. Nevrátí se domů, spekuluje se o Turecku a zemích jihoevropského regionu, jmenovitě Rumunsku a Bulharsku.

Zatímco se tedy rozdávají kříže Čestné legie, mi jiné i našim veteránům, za činy před 60 lety v Normandii, lajnuje se hřiště novou hru, která, doufejme, nezačne nikdy, nebo nabude podoby nové studené války. Je třeba ji vnímat pozorně a bez emocí. Už teď se objevují emotivní komentáře o tom že se Američané urazili na Evropu za její nedostatek pochopení pro americké angažmá na Středním Východě. Ve skutečnosti nějaké uražení nebo neuražení nemá význam. To, co je podstatné, je geopolitická realita.

Skutečnost je taková,m že celý středovýchodní region je ve vážném ohrožení, že v něm převáží síly dosud početně okrajové, avšak velmi dynamické, agresivní, s obrovskou masovou podporou jak doma, tak v zahraničí, najmě v Evropě. Neutěšujme se iluzí, že jde o "bezvýznamné extremisty". Nové stránky historie vždycky psali hlavně extremisté. Paralela s nacismem a komunismem je zde nabíledni. Američané projevili nebývalou prozíravost tím, že se snaží silově reagovat včas, tedy dřív, než se extremismus skutečně chopí mocenských pák, a promění se v sílu s reálným geopolitickým vlivem. Nebezpečí, jemuž Američané čelí, je o to horší, že Evropa i Amerika jsou na Středním Východě zásadně závislé, kdežto po celou dobu studené války mohla Evropa i Amerika žít v podstatě pohodlné ekonomické izolaci od komunistické říše zla.

Evropané si nebezpečí uvědomují také. Gerhard Schröder si notoval se zeleným ministrem Jürgenem Trittinem, že "terorismus půjde porazit obnovitelnými zdroji energie". Bohužel, svět bez energetivké závislosti na ropě je zatím vidina autorů sci-fi, kdežto převrat v Rijádu je scénário, se kterým se musí vážně počítat. Takže, zatímco se Evropa konejší pohodlnou vidinou appeasementu islamistických fanatiků, Američané sázejí na zásadu, že lepší je střela s nízkou dráhou letu v hrsti, než auto na vodíkový pohon na střeše.