Historie se opakuje. Ve třicátých létech levicoví intelektuálové šli na ruku Stalinovi a jeho hrdlořezům, teď to jsou hrdlořezové islamističtí. Každý prostředek je dobrý, aby se vystřelilo další torpédo. Jaké důsledky to bude mít, je jim jedno. Žádný z amerických levičáků se nikdy nepřihlásil k odpovědnosti za komunistická jatka v Kambodži, která tam nastala po odchodu Američanů z Indočíny…
Aston

RODINA A PŘÁTELÉ: Hranice bez hranic
V sobotu jsme s Vločkou byli v Českém Těšíně. Konal se tam divadelní festival Divadlo bez hranic a Vločka tam hrála v inscenaci Meyrinkova Golema. Během zkoušky jsem se byl podívat v Polsku. Přešel jsem most přes řeku Olši a byl jsem v cizině. Stačilo ukázat legitimaci a bylino. Prošel jsem se městečkem, podíval jsem se na náměstí s kašnou a hezkými zahradními hospůdkami, ty tam lemují celou jeho jednu stranu, a pozoroval jsem paní s holčičkou, jak krmí holuby: zdejší holubi možná jsou ukáznění a mají vyčleněný záchod, že je dovolují krmit. U nás jsou na ně přísní, krmení zapovězeno a posílají na ně poštolky.
Všude po městě nápisy Divadlo bez hranic. Měl jsme z toho pěkný pocit. Festival kde vystupují souborky české, polské a slovenské, taky publikum smíšené, ve městě které v náleží dvěma státům a do třetího je blizoučko (mimochodem - my máme Česká Těšín, kdežto Poláci svoje město označují jako Těšín, je to tak trochu věc sebevědomí). S pěkným pocitem jsem se vracel, zase k mostku, zase k celnici, která dnes už nemá velký smysl a lelkují tam tlustí chlapi v uniformách obou států.
Celnice pustá, nikde ani živáčka. Ukazuju legitimaci.
"Tohle je jednosměrný most," sdělil mi polský policajt či co to bylo. "Musíte jít na druhý most." Ukázal prstem. Prostorem mostu volně vál studený vítr. Nade mnou se klenula špinavá konstrukce zastřešení s vypouklými světlíky, dílo nějakého soudruha architekta, specialisty na hraniční přechody. Chápal jsem, že tu byly doby návalů, kdy tisíce lidí táhly za lacinějším zbožím hned z Polska do Česka, hned z Česka do Polska. Já tam ale byl sám, zhola sám.
Nezbylo než putovat kilometr po proudu Olše a projít po druhém mostě, celnicí zrovna tak špinavou a zaflusanou jako byla ta první. Další kilometr mě dělil od kulturáku, který stojí bezprostředně vedle té první celnice, směr Česko->Polsko. Na kulturáku samozřejmě nápis Bez hranic.
Vyprávěl jsem to jak náramnou kuriozitu.
Místní lidé se divili, že se tomu divím.
"To je přece normální."
I kdyby byl nápis Bez hranic velký jak ajfelovka, hranice tam jsou: hranice rozumu.

PSÍ PŘÍHODY: Štěkání v dešti
V pátek odpoledne se strhla průtrž mračen. Bart ji schytal naplno. Jak se chová pes v takovém psím počasí? Ostatně, proč se říká "psí počasí"? Babí léto je pozdní léto, kdežto psí počasí je takové psí počasí, do kterého by "psa nevyhnal".
Dosti jazykozpytu, zpátky ke psům a průtrži mračen. Nebyl jsme doma, abych Barta mohl pustit dovnitř. Nakupoval jsem cosi s Vločkou v Bauhausu na Pankráci - a velkými okny v průčelí budovy jsem viděl oblaka prachu hnaná prudkým vichrem jako předzvěst bouřky a ta přišla v zápětí, šňůry vody, snopy vody.
"Bart se schová," předvídal jsem. O Šogo bylo postaráno, Šogo byla s Malou Vločkou někde na výletě. Bart má na zahradě svoje skrýše a velmi často se stává, že mě uvítá teplounký a suchý, když se po dešti vracím domů. Boudu Bart nemá, tu jsem zrušil, když se mi nepodařilo ho přesvědčit, že psí bouda je bezvadná věc, že je to hlubina bezpečnosti a miloučký suchoučký domeček. Bart by vzal psí boudu za svou, jenom kdyby stála hned za vraty a on z ní mohl vidět ven, na cestu, kudy chodí babičky a průvody mateřských škol.

Bezpochyby i tentokrát se schoval do skrýše. Jenže před průtrží jako byla ta páteční neexistuje žádná úspěšná křovinná skrýš. Byl mokrý - a pokrytý okvětními lístky pámelníku. Mokrý jako tucet žmachů. Kytičkami byl pocukrovaný, že byl skoro bílý.