ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Nekoukej a plať!
Tak a teď má senát příležitost ukázat že je k něčemu: má příležitost hodit na hlavu dolní sněmovně očividně nesmyslný zákon o zvýšení televizních a rozhlasových poplatků. Tedy: zvýšení poplatků je v pořádku, a automatická valorizace obzvlášť, protože díky tomu televize přestane být tak bezmocná v rukou vyděračské sněmovny. Ale to, že má platit každá domácnost bez ohledu na to, zda má televizor nebo nemá, je do očí bijící socialistický nesmysl. Prý je to kvůli neplatičům. Bože, co je nám do toho, že televize a rozhlas nedovedou vydolovat z dlužníků peníze? To budeme všichni platit tramvajenku bez ohledu na to, zda jezdíme nebo nejezdíme, protože Dopravní podnik nepochytá černé pasažéry? Taky by mě zajímalo, zdali je tento zákon v souladu s ústavou. Jak to, že někdo má platit něco, co nejen nepoužívá, ale třeba ani nechce používat? A taky, co je to domácnost? Jedna licence na domácnost. Znovu, co je to domácnost? Bude sčítání domácností? Anebo se bude kasírovat podle výsledků sčítání lidu? Takže, znovu - senáte, ukaž co umíš.

Irové zatrhli kuřákům tipec
Co přijde příště? Povinné stříhání vlasů? Agentura Reuter cituje irského kuřáka Shay Mahoneye, který těmito slovy reagoval na zákon, který platí od pondělka v Irsku: totální zákaz kouření na pracovišti pod pokutou tří tisíc euro pro provozovatele pracoviště. Jelikož je hospoda pracoviště, majitel riskuje pokutu plus ztrátu licence, pokud bude hostům tolerovat kouření. Zákon má i svoje půvabné absurdity. Kdo pracuje doma, zákon se ho týká též. Kabina náklaďáku je pracoviště - nesmí se v ní kouřit. Výjimku tvoří pracoviště, jež zároveň slouží jako obytné prostory, například hotelové pokoje, věznice a psychiatrické léčebny. Irská vláda počítá se součinnosti sítě udavačů, kteří budou reportovat hulící pijáky piva. Uplatní se též udavač-amatér, jemu stačí vyťukat z mobilu číslo příslušné horké linky.

Přísnost zákona budí pozornost, ba úžas. Není to však blesk z čistého nebe. Protikuřácký šroub se svírá už dlouho. Konec konců, vlaková kupé rozdělená na kuřáky a nekuřáky byla snad odjakživa. Bývaly doby, kdy se smělo kouřit v kinosále (autor to pamatuje v anglických kinech). Kuřácké a nekuřácké zóny jsou v hostincích v mnoha zemích světa - začínají se zavádět i u nás. A zákaz kouření na pracovištích je taky už běžná věc, i v Praze vídáme huliče postávající před vchodem do budovy anebo vystrčené na podesty schodišť. Nicméně cítíme, že Irové překročili jakýsi pomyslný Rubikon. Bezděky si vzpomeneme na prohibici v Americe. I ta byla zavedena na základě analýz škodlivosti alkoholu. Měla za následek rozkvět organizovaného zločinu a nakonec byla zrušena. Ale pozor: i v liberální Americe mají mnoho omezujících zákonů. Například zákaz podávání alkoholu mladistvým je tam tak přísný, že se nám o tom ani nezdá. Ostatně, v některých státech Unie,například ve státech Kalifornie a New York, mají zákony podobné tomu irskému.

Přiznám, že se mi o tomto tématu těžko píše. Jsem nekuřák. Oba rodiče mi umřeli na choroby spojené s jejich celoživotním intenzivním kuřáctvím - otec na cévní choroby, matka na rakovinu. Stejná choroba skolila i moji manželku, těžkou kuřačku. Kuřáctví ve veřejných místnostech mi vadí. Pokládám je za omezování mé svobody. Proč mám dýchat smrdutý jedovatý dým někoho jiného? Proč mám chodit domů s páchnoucími šaty - vlasy naštěstí nemám? Naproti tomu je mi proti mysli veškerá buzerace a při pomyšlení na cigárfízly slídící po putykách je mi ještě víc špatně, než z cizího kouře. Naštěstí to na mě nezáleží a nemusím o žádném takovém zákonu hlasovat. Nevím, jak bych se dokázal oprostit od osobního zaujetí jedním i druhým směrem.

Irský zákon - tedy zatím nejbrutálnější typ represe - je v určitém smyslu selhání rozumu. Nebo selhání působení na rozum? Vždyť fakta jsou obecně známá každému, nejen irským zákonodárcům: v Irsku umírá rok co rok 7 tisíc lidí na choroby spojené s kouřením a pasivní kuřáctví zvyšuje o 40 procent riziko onemocnění rakovinou plic; kuřáci si zkracují život průměrně o 10 až 15 let; čtvrtina úmrtí na srdeční choroby je zaviněna kouřením, přičemž v Irsku tyto choroby jsou ze 40% příčinou smrti. V celoevropských statistikách se uvádí, že z 375 milionů obyvatel EU umře každoročně půl miliónu lidí na následky kouření. Tyto statistiky se od 1. května zhorší, protože do EU vstoupí deset nových států včetně České republiky - a zde se kouří víc, než v tradičních zemí EU.

Tohle každý slyšel a četl už stokrát a uvádím to tady jen pro pořádek. Proč tedy lidi kouří? Nikotin je návykový jed a lidé padají nejčastěji do pasti v mládí ba dětství, kdy neuvažují racionálně a snaží se napodobovat vzory. V pozdějším věku užívají racionálních argumentů pro obhajobu vlastního kuřáctví: každý kuřák vyčte desítky příkladů ze svého okolí, kdy umřel na rakovinu nekuřák a naopak, kdy se kuřák dožil vysokého věku. Že statistiky tvrdí něco jiného? Nic není prolhanějšího, než statistika, řekne kuřák -kašlaje.

Finální odpověd dá teprve budoucnost, bohužel až vzdálená budoucnost: pokud v Irsku (a Norsku, které totéž zavede od 1. června) skutečně klesne počet případů rakoviny plic atd., pak i další vlády a parlamenty řeknou: když to nejde po dobrém domluvou, musí to jít po zlém.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme s Vločkou zase bloudili
O víkendu jsem byl se Sněhovou Vločkou v Paříži. Zažili jsem tam několik legračních výjevů, postupně je zde budu vyprávět, zde je třetí.

Na Champs d´Elysées

PSÍ PŘÍHODY: Lazare, vstaň a choď!
Bart není pořád ještě zahojený. Rána, kterou utržil už před 18 dny, je čistá, bohužel ne zavřená. Takže má kolem krku pořád ještě límec, aby si ji nelízal. Vašek Větvička, pamětníkům Psa z doby počátků pamatují jeho Americké listy a Kulinárium jeho ženy Jany, je momentálně v Praze. Vyprávěl mi o patáliích s jejich psem - ten si poranil tlapu, ošklivě, serval maso, že byly šlachy vidět - jenže je to ohař s dlouhým krkem a dlouhým čumákem a žádný límec mu nezabrániil v lízání tlapy. Takže se museli s Janou střídat dnem a nocí v hlídání! Vynalezli dokonce technologii "pepřového postřiku" - okolí rány pojednali pepříkem. Jenže ten vyprchal po dvou hodinách (to si mohli zdřímnout - a pes hlídal a zkoušel a jakmile to bylo jen trochu možné, už se blemsťákem blížil k ráně.

Tak tohle naštěstí není náš případ, Bart si na ránu nedosáhne.
S límcem se už sžil. Psal jsem zde o tom, jak ho používá jako nástroje. I lidi si na to zvykli. Říkají mu Kornout, Lampión, Mixer, jsem zvědav, kdy začne na Mixera slyšet!

Už si ani nedovedu představit Barta bez kornoutu. Že bych mu ho nechal jako trvalou ozdobu? Vypadá v něm jako renesanční šlechtic, jen kordík u boku mu chybí.