ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Palach se upálil před 35 lety
Před pětatřiceti lety sáhl ke krajnímu druhu protestu Jan Palach. Zapálil se na Václavském náměstí 16. ledna 1969 a zemřel o tři dny později. Vzpomínám si na ten den. Šel jsem po Václavském náměstí snad ani ne hodinu poté, co se to stalo. U pomníku svatého Václava byl hlouček diskutujících lidí. Na zemi ležel kus papíru a na něm někdo napsal rukou: Na tomto místě se upálil student Jan Palach na protest proti sovětské okupaci. První co mě napadlo bylo - tohle přece není možné, to se nemohlo stát. A přece se to stalo. Vzpomínejme na ten den a na toho mladého muže. Škoda že se nemohl dožít dne, kdy sovětská okupace skončila. A že se nedožil dnešního dne, kdy po okupaci zbyla matná vzpomínka a lidé skoro ani nevěří, že k ní někdy došlo. Ano, i to se stalo, i to se děje.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - zmrzlina
Mé rané vzpomínky na zmrzlinu sahají do Slap, kde jsme bydleli do roku 1953. Prodávala se v cukrárně - což mi připomíná, kolik různých obchodů v tak malé vesnici tenkrát bylo! Byla chuti vodové, barvy červené nebo bílé a cukrář ji dával do papírových kelímků či mističek. Mely varhánkovité stěny a bylo možné - po vylízání asi tak poloviny obsahu - okraje přitisknout k sobě. Vzniklo cosi podobného škebli a z úzké štěrbiny se pak zmrzlina sála.

V roce 1953 byla měnová reforma - o té se zmíním šířej jindy: tedy v podstatě státní bankrot, kdy lidem vyměnili peníze v poměru 1:50, kdežto ceny byly změněny v poměru 1:5. Takže z tisícovky zbyla člověku dvacetikoruna a to co stálo v krámě tisíc korun pak stálo dvě stovky (koho to zajímá blíže, zde je poučení na webu). Bylo na konci května a mně se zachtělo zmrzliny. Ta stála, myslím, pět předreformních korun. Cukrář ji nechtěl pro mě mamince prodat - leda za 250 korun. Maminka chvíli váhala a pak si řekla - peníze jsou stejně v trapu, tak aspoň že má kluk zmrzlinu.

Zmrzlinu jsem pochopitelně miloval i později, po přestěhování do Prahy. Zde se prodávala do kornoutů, kopeček za 70 haléřů, dva kopečky za korunu čtyřicet, zásadně jen červená a bílá, zpravidla jahodová a vanilková. Ale pozor! Na rohu Milíčovy a Prokopovy ulice na Žižkově byl krámek, kde prodávali zmrzlinu za padesát halířů kopeček, a to: vanilkovou, citronovou, čokoládovou, jahodovou a malinovou. Neslýchaně široká nabídka, v celé Praze jsem nevěděl o větší (pravda, mé znalosti Prahy nebyly tehdy velké). Šlo se tam po schůdcích dolů, a cesta vzhůru s kornoutem napěchovaným za dvě pade, to byl vzestup do blaženosti.

Legendou mezi zmrzlináři byl "Ital",autenticky italský zmrzlinář, měl sídlo v domě již zbořeném v ulici Pod Bruskou, tam, kde je teď hotel Hoffmeister. Byl to soukromník (opakuji, režim trpěl až do roku 1960 tu a tam soukromníky) a prodával zmrzlinu nešizenou, tedy nikoli vodovou. Až po mnoha létech mi tvrdil jeden italský novinář, že tento muž byl rezident snad KGB, snad StB, a řídil velkou špionážní síť namířenou proti Itálii. James Bond zmrzlinářem? Ano, takový je reálný život.
Tak to je vše o zmrzlině, někdy příště o nanuku a eskymu a polárce.

Kompletní soubor teď už 22 dílů vzpomínek na 50tá léta je na mém webu Hyena.cz.

PSÍ PŘÍHODY: Ještě ke psí tragédii
Včera jsem zde zveřejnil maily od pána, kterému někdo zastřelil jednoho psa a druhého postřelil. Komentáře k článku jsou velmi zajímavé a stojí za přečtení. Mimořádně mě zaujal příspěvek podepsaný jako Petrjr, ten zde zveřejňuji - situaci obrací do opačného gardu, než jak byla popsána včera.

Mail číslo 1
Včera k večeru na procházce na mne chlap poštval dvě feny-boxerky. Málem mne zabily. Nepochopím, proč mohou psychopati chovat nebezpečný psi.

Odpověď:
To je šílený! Udal jste majitele policajtům?

Mail číslo 2
Ano. Ten syčák samozřejmě tvrdí, že jeho feny mne prý nenapadly, že se šly jen podívat. Což není pravda, ale při kvalitě PČR …. Přesněji neprokážu, že je na mne poštval a že mě napadly.

Moje odpověď:
A to jste normálně šel a on je na Vás poštval?

Mail číslo tři:
Něco udělal a ti psi se rozeběhli ke mně. Začal jsem zakřičet ať si je odvolá. Něco volal, ale psi běželi pořád rychleji a zuřivě štěkali. Pak se rozeběhl i on. Ještě štěstí, že nosím zbraň. Vystřelil jsem do vzduchu. Několikrát. Stejně to nepomohlo, řítili se na mne. A když byla první zuřivá fena - velká jak kráva - až těsně u mne, tak jsem po psech vystřelil. To už dobíhal i majitel a kdybych neobrátil zbraň i proti němu, tak mě snad zabil. Pak se zklidnil a už jsem víc střílet nemusel – naštěstí - protože kdyby ano, tak mě bude celý zbytek života užírat svědomí, že když jsem byl viditelně silnější mohl jsem se pokusit proti majiteli a poraněným psům bránit rukama a možná bych přežil, přežili bychom oba. Říkám Vám, hrozný pocit obrátit zbraň proti člověku.

Co dodat?
Rub a líc, líc a rub. Nejhorší je, že může jít o stejnou situaci jako ve článku, pouze viděnou člověkem který doma nikdy psa nechoval. Drobné nesrovnalosti rozdílného vnímání doby (např. čas zastavení psů atd.) lze přičíst na vrub rychlému sledu událostí. Ostatně jak dlouho to mohlo trvat. 10-15s?