ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vítězství to je, ale čí?
Takže jsou z toho fakticky venku. 660 mužů ze 40 zemí pochytaných po světě a hlavně v Afghánistánu a zavřených v Guantanamu na Kubě dostane všechna práva, zejména tedy práva na obhájce a americký soudní systém. Dá se čekat, že advokáti se postaví do fronty, aby mohli obhajovat údajné alkaidisty a talibánce. Zástupci strany žalující, tedy státu, těžko prokáží "bez jakékoli pochyby" individuální vinu a individuální účast.Důsledky jsou snadno předvídatelné.

To, co můžeme považovat za vítězství demokratického systému, budou teroristé a jejich sympatizanti pokládat za známku slabosti demokratického systému.

Není to ani první, ani poslední vítězství - nevítězství v asymetrické válce teroristů proti demokratickému řádu. Potíže plynou z toho, že demokratický svět se nedokáže sjednotit na základním postoji, na základním vztahu k terorismu jako způsobu politického tlaku.

Terorismus má hluboké historické kořeny. V devatenáctém století anarchisté často postupovali teroristickými metodami, takže anarchista býval ztotožňován s obrazem "muže s bombou". K teroru se uchylovali komunisté i nacisté, terorismus stál u vzniku státu Izrael. Tento historický terorismus však mířil především na konkrétní představitele moci, tedy na činitele vojenské a politické, eventuálně hospodářské. Ztráty na životech "civilů" byly vedlejší efekt.

Islamistický terorismus učinil kvalitativní skok v tom smyslu, že nerozeznává "vinné a nevinné". Vraždí plošně, a hlavně "civily", aby důsledněji naplnil hrůzný obsah pojmu "teror". Efektivitu hledá v mediálním ohlasu. Utlumil by se a možná i zanikl, kdyby se demokratický svět dokázal sjednotit na tezi, že na široširém světě neexistuje žádný problém, žádný důvod, žádná záminka, která by uspokojivě ospravedlnila teror proti civilním cílům. Nebo jinak: teror proti civilním cílům je ultimativní zločin, který nezasluhuje nic než nejtvrdší odezvu a potrestání. Kdyby se tato teze stala východiskem k jednání. Kdyby se od ní odvodily zákony, podle nichž se budou akty teroru posuzovat a trestat.

Jsme daleci takového stanoviska. Naopak, v módě je tvrdit, že "teroristům nezbývá nic jiného" a že "terorismus je dítě zoufalství". Nelze argumentovat proti této tezi. Plyne ze specifického, individuálního výkladu faktů, a není možné nikoho přinutit k tomu, aby fakta vykládal jinak, než si přeje.

Vyvolá to rozruch, až uvidíme bojovníky Al Kaidy a Talibanu odcházet, usměvavé a zářící, s vítězným "véčkem" z ukazováku a prostředníku, od amerických soudů. Mladí lidé budou mít nové hrdiny, statečné muže a ženy, kteří neváhají vstoupit do cukrárny plné dětí a vyhodit sami sebe spolu s dětmi do povětří. Hněv veřejnosti se obrací jiným směrem, třeba na hlavu muže, který zašlápl ježka. Takový je dnešní svět a nezbývá, než vzít tuto skutečnost na vědomí.

Na osud guantanamských vězňů a na výsledek procesů, které začnou, bude mít jistě vliv to, co se stane se Saddámem Husajnem. Poté, co federální odvolací soud USA rozhodl, jak rozhodl, bude mít americká váda sotva chuť převzít nad soudem s iráckým diktátorem garanci. Dala by přednost civilizovanému soudu mezinárodnímu před pomstychtivým soudem iráckým jen v záchvat sebetrýznivosti. Ale to je samozřejmě spekulace. Nevíme, jak to s Husajnem dopadne.

Víme ale, že už v prvních hodinách po jeho vylovení z "pavoučí díry" mnozí lidé litovali, že ho Američané vůbec do zajetí brali. Že ho prostě nezabili s odvoláním na "odpor při zatýkání".

Tak, jak se to stalo s Che Guevarou.

Z Husajna by se pravděpodobně stal národní hrdina. Tak, jak se to stalo s Che Guevarou.

Nicméně ta myšlenka formulována byla. Válka s teroristy pokračuje. Naopak, bude teď ještě prudší, když se federální soud USA přičinil o podporu islamistického fanatismu. Dá se čekat, že ozbrojené síly budou mít napříště méně ohledů k pažím zdviženým nad hlavu. Jakmile to nemají být nepřátelští bojovníci, jakmile to jsou "váleční zajatci" chránění ženevskou konvencí, mají to bandité dobré. Jakmile ze střetu vyváznou zajetím, pravděpodobně se jim nic nestane. budou fanatici vždycky tahat za ten delší kus provazu.

Navíc, provazu, který jim ochotně pleteme a přistrkujeme až pod nos.

RODINA A PŘÁTELÉ: Dostal jsem dárek - vyšla Tma 2.0
Ten román má docela dlouhou historii. Na začátku byla pohádka, vyšla ve sborníku Klon ´96, přirozeně že v roce 1996. Téma pohádky bylo fyzikální - že přestane pracovat jedna ze čtyř základních sil, které drží vesmír pohromadě, síla elektromagnetická. Pohádku jsem dopsal a napadlo mě: dobře, ale jak by to bylo ve skutečnosti? V témž sborníku vyšla novela, která se stala základem pozdějšího románu. Popisovala situaci v Praze, kde přestane fungoval elektřina jako technický jev (pochopitelně, že elektromagnetická síla musí fungovat, jinak by vesmír přestal existovat). Do popředí by se dostali úplně jiní lidé. V novele to byl Jindra Hřivnáč, násilník a ožrala, středověký typ nelítostného vraha. No a to byl základ Tmy.

Problém byl dvojího druhu.
Po stránce čistě literárně skladebné se mi románu rozplizly dvě důležité figury, jednak postava Katky, dítěte postižené Downovým syndromem, jednak Magora, druhého záporáka. Toho jsem nechal jen tak mimoděk odprásknout oficírem Bundeswehru někde v České Lípě! Tatínek by mě přehnul přes koleno a napráskal mi, kdyby to četl.
Druhý problém byl v pojetí politiky. Já pořád věřil, že politici jsou v podstatě slušní lidé a jde jim o dobro věci. Na to jsem přestal věřit a jsem přesvědčen, že by převládly osobní zájmy. Že by se nové situaci přizpůsobili a vystavěli si nové kariéry a ty by drželi, i kdyby elektřina začala znovu fungovat.
Takže jsem celou druhou půlku románu přepracoval a je od pátku venku, postupně se bude prodávat. Je to pitomé, že tiskárna vydání zdržela. Knížka má v tom smyslu smůlu a já taky, protože před vánocemi se na pult pořádně nedostala a po vánocích bude "stará", protože "loňská". Holt, tak to chodí.